V Činoherním studiu
V roce 2015 jsem ležel po komplikované operaci na ARO v Thomayerově nemocnici, kam mi volal Ivan Rajmont, který shodou okolností také ležel na ARO o kousek dál v nemocnici na Karlově náměstí. Snad tři hodiny jsme si – připojeni ke kapačkám a různým přístrojům – povídali a vzpomínali na společné časy v Ústí nad Labem, což nám oběma zlepšilo náladu natolik, že naši ošetřující lékaři v obou nemocnicích náš rozhovor hodnotili velmi kladně. Pak že divadlo neléčí! Všechno vlastně začalo také Rajmontovým telefonátem v červnu 1976.
Tři sestry, Činoherní studio Ústí nad Labem 1982, Jan Hrušínský a Miluše Šplechtová FOTO archiv Hrušínských
V den, kdy jsem dostal maturitní vysvědčení na konzervatoři, mi Ivan nabídl angažmá do Ústí nad Labem. Netušil jsem, že je to začátek osmi krásných let v Činoherním studiu, které od základu změní můj život. Uprostřed normalizační beznaděje sedmdesátých let bylo Ústí nad Labem zoufale špinavým místem k životu, kde astma a záněty dýchacích cest byly na denním pořádku a úmrtnost alarmující. O Green Dealu, na který dnes v Česku nadáváme, se tehdy nikomu ani nesnilo. Malé činoherní divadlo dávalo lidem v Ústí trochu radosti a snad i síly do života v socialismu. Sídlilo kde jinde než v místní chemičce. Nápis Divadlo hudby klamal, protože šlo o malý kinosál s nízkým stupínkem a promítacím plátnem místo jeviště. Ústečané nás přijali za své, když jsme s Janem Grossmanem uvedli Crommelynckovu Vášeň jako led s vynikajícími výkony Leoše Suchařípy, Marie Málkové, Marie Spurné a dalších. Hra je o skupině politických lumpů, kteří se zmocní nikdy nevyslovené myšlenky umírajícího pana Doma, na níž založí svou ideologii a téměř policejními způsoby si potom vynucují její uctívání. Grossmanova inscenace s protinacistickým nábojem byla protestem proti všem totalitním režimům 20. století. V jednom z nich jsme právě žili. Vládnoucím komunistům se to pochopitelně nelíbilo a postupně nám hru zakazovali hrát, snad aby dokázali, že oni žádnou totalitu neznamenají. Z budovy v chemičce jsme byli vyhnáni. Pár následujících let nás trpěli v budově Státní opery Zdeňka Nejedlého, kde měly premiéru nejlepší inscenace Rajmontova ústeckého období. Shakespearův Troilus a Kressida, Steigerwaldovy Dobové tance, Porubjakova Goldoniáda, Gogolova Ženitba v režii Ivana Baladi, Shakespearova Komedie masopustu režírovaná Janem Kačerem a především Čechovovy Tři sestry v režii Ivana Rajmonta. Zkoušeli jsme je téměř půl roku, na čtené zkoušky si s námi o Čechovovi přijeli povídat Grossman i Kačer, měli jsme vynikající Suchařípův překlad – i samotného Leoše v roli doktora Čebutykina. Přesto se nám konečnou podobu inscenace podařilo vytvořit až při posledních nočních zkouškách, kdy jsme divadlo opakovaně opouštěli až kolem čtvrté hodiny ranní, abychom už v deset dopoledne začínali generální zkoušku. Takové nadšení pro divadlo jsem už nikdy v žádném jiném souboru nezažil. Hrál jsem barona Tuzenbacha, Míla Šplechtová Irinu, Marie Spurná Olgu a Dana Fialková s Kateřinou Burianovou Mášu. Ruda Stärz byl výtečný Kulygin, skvělým Soleným byl Pavel Rímský nebo Tomáš Töpfer jako Andrej. Schmitzer, Juklová, Okuněv, Čtvrtlík. Co jméno, to nezastupitelný člen souboru. Tři sestry natočila pro archiv Československá televize a později je Reflex vydal na DVD v edici nejlepších divadelních inscenací, záznam prý ukazují studentům na DAMU. V době zkoušení jsme se do sebe zamilovali s Mílou. Jsme spolu už čtyřicet let, máme tři děti, pět vnoučat a Divadlo Na Jezerce, kde se snažíme zúročit všechno, čím jsme za padesát let u divadla prošli. Třemi sestrami jsme na Střekově zahájili novou kapitolu Činoherního studia, na kterou v Ústí dodnes úspěšně navazují další generace.
Pro Divadelní noviny Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce
Komentáře k článku: V Činoherním studiu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
