V dialogu s barokní architekturou a hudbou
Festival současného tance a nového cirkusu KoresponDance se koná ve Žďáru nad Sázavou od roku 2013. Patří mezi největší kulturní události na Vysočině a přesahuje hranice regionu. Zřejmě i zásluhou festivalu dostalo zelenou nové Kreativní centrum, které bude vybudováno na zámku Žďár. Ten je i během roku dějištěm veřejných prezentací uměleckých rezidencí, které pořádá Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, organizátor festivalu. V první polovině července se na tři nebo čtyři dny stává zámek dějištěm intenzivního uměleckého setkávání. Tématem letošního festivalu byla jak pro Prahu, kde se vždy v červnu koná jednodenní ochutnávka, tak pro Žďár „Architektura a krajina“. Architektura je ale součástí festivalu vždy bez ohledu na to, zda se jeho programace hlásí či nehlásí ke konkrétní inspiraci, protože festival se koná site-specific na místě, které má na jeho podobu a vyznění bezpodmínečný vliv.
Béatrice Massin a Compagnie Fêtes Galantes – Rekviem – Radostná smrt FOTO DRAGAN DRAGIN
Letos uplynulo 300 let od úmrtí významného barokního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, který zde v první třetině 18. století, v době, kdy současný zámek Žďár byl cisterciáckým klášterem, projektoval nové budovy, prováděl rekonstrukce a vystavěl nedaleko na Zelené hoře poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, který je od roku 1994 zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Návštěvníkům jeho dílo přibližuje také část interaktivní expozice Muzea nové generace na zámku. Se Santiniho odkazem, s jeho symbolikou, matematikou a geometrií se umělci setkávají na každém kroku, neboť svá hostující představení uvádějí jak na nádvořích a zahradách, tak v interiérech zámku, v nedivadelních prostorách.
Festival je koncipován pro publikum všech generací a tomu odpovídá jeho dramaturgie. Sahá od efektních show, zastoupených většinou žánrem nového cirkusu, přes současný tanec až po kontinuální práci s místními komunitami, například s mládeží nebo seniory. Nejde jen o workshopy, ale o přímou spolutvorbu, kdy je každý rok součástí programu jeden nebo více projektů, do kterých jsou neprofesionálové zapojeni jako performeři. Směs těchto tří přístupů je tím, co vytváří ducha KoresponDance, notně živeného geniem loci.
Dvakrát Béatrice Massin
Nejočekávanější událostí byla účast francouzské choreografky Béatrice Massin a jejího souboru Compagnie Fêtes Galantes, který založila v roce 1993. Massin se v osmdesátých letech specializovala na francouzské tance 17. a 18. století, studovala Beauchamp-Feuilletovu notaci, rekonstruovala dobové formy, ale nakonec se jako choreografka vrátila k současnému tanci. V souboru Fêtes Galantes pracuje s francouzským dědictvím baroka, ale v současných inscenacích. Ukázkou její snahy o nalezení rovnováhy mezi minulostí a současností byla inscenace Rekviem – Radostná smrt, v níž spojila dvě hudební díla: Requiem W. A. Mozarta a skladbu Danzón No. 2 pro orchestr (1994) mexického skladatele Artura Márqueze, která představuje stejnojmennou hudební i taneční formu: danzón.
V inscenaci se mísí dvě hudební období (ale obě partitury jsou odděleny jako dva akty, byť bez viditelného švu), tři taneční formy (barokní tanec, současný tanec a danzón) a tematicky je vystavěna na kontrastu evropské duchovní hudby (klasicistní, byť Mozartovo Requiem v sobě svou mohutností obsahuje spíše vznešenost baroka) a mexické tradice oslav svátku mrtvých, Día de los Muertos, stejně jako na častém kontrastu choreografie a výrazů tanečníků s hudbou.
Známý motiv mexické kultury zdůraznil kostýmní výtvarník Olivier Bériot, který tanečníky oblékl do volných kalhot a halen dekorovaných fragmenty barevných lebek. Ve druhé části inscenace pak performeři postupně oblékají vzdušné pláště, zřejmě z hedvábné látky, s pestrými motivy květin, jež jim slouží i jako rekvizita k vytváření vizuálních efektů ve skocích a víření, jako by ožíval duch Loïe Fuller. V choreografii je patrná inspirace měkkými nášlapy barokních tanečníků a charakteristickým držením paží v opozici, avšak již od počátku jakýkoli náznak historismu nabourává živý individuální výraz performerů. Pečeť baroka nesou použité skoky a také níže držené nohy, třeba u předchůdce grand fouetté, které bychom v akademické technice vyskočili výše a s „velkými“ pažemi. Pohyb tanečníků po scéně připomíná moře, tu poklidné, tu rozbouřené ve vysokých vlnách, a právě vlna je slovem, které jej nejlépe vystihne. V kontaktu tanečníci zcivilní a do choreografie jsou včleněny prvky zmiňovaného společenského tance, který vznikl původně na konci 19. století na Kubě. Různorodý hudební i pohybový materiál je přesto kompaktní a dobře působilo také open air uvedení, kdy kromě přirozeného západu slunce, jemuž nebránily žádné dekorace, dotvářel atmosféru jen uměřený light design ze dvou kontra směrů.
Jinou ukázkou propojení současnosti a baroka v architektuře a hudbě byl site-specific projekt Rezonance, který mohli diváci sledovat po dva večery přímo v poutním kostele sv. Jana Nepomuckého. Zde se jednalo o čistou abstrakci a snahu vnést do zdí kostela pohyb, který bude respektovat jeho tvar a vzdušnost. Půdorysu „Santiniho hvězdy“ odpovídal lichý počet pěti tanečníků. Architektura kostela neskýtá mnoho prostoru pro dynamičtější taneční formu, i tak jsem ale byla překvapena pohybovou úsporností choreografie Béatrice Massin, působící spíše jako vytváření živých obrazů. Byl v tom jistě i respekt k důstojnosti místa, kde se konají bohoslužby, performeři se tedy vyhýbali oltáři a pohybové kreace byly zasazeny především pod oblouky vstupů do lodi a na ochozy, kde se tanečníci objevovali a mizeli ve výklencích jako oživlé sochy. Ani hudba Jana Dismase Zelenky a Alessandra Scarlattiho doplněná passacagliou Girolama Vivianiho (vše ve skvělém podání Collegia 1704 a jeho sboru) nevybízela ke zrychlení tance a kontrapunktu. Přesto jsem změnu postrádala, neboť se domnívám, že i omezený prostor by umožnil měnit dynamiku pohybu, kterou ovšem omezovaly i kostýmy připomínající střihem více gotický než barokní oděv.
Jane Fournier a Cédric Froin (Collectif La Méandre) – Bien Parado FOTO DRAGAN DRAGIN
Cestou participace
Některé projekty vyžadovaly od publika větší či menší aktivní zapojení, ať už v rámci přesunů na performativních vycházkách, nebo společného dotvoření atmosféry. Pokud jde o plně profesionální vystoupení, participativnější byla letos tři, u dvou stačilo „nechat se vést“. Žonglérská Tall Tales Company byla pozvána s projektem Square Two, koncipovaným jako procházka po stanovištích, která tvořila téměř prohlídkovou trasu zámkem. Do sluchátek znějí nejen instrukce k přesunu, ale také výklad k jednotlivým číslům, která performeři zasazují do kontextu matematiky, sochařství či geometrie. Na jejich vystoupení je cenné přizpůsobení produkce na míru daným prostorám, kdy mohou k různým vizuálním efektům využít místa jako schodiště, dlouhé chodby, sklepení nebo místnosti umožňující křížení skupin. Samotná čísla jsou jistě technicky precizní a při troše vtipu je lze doplnit i sofistikovaným výkladem, ale umělecké dílo vytváří až celek s architekturou. Že se při performanci Santiniho dílo před vámi otevře ve zcela nepoznané perspektivě, jak slibuje program, si sice nemyslím, ale plytká zábava to naštěstí nebyla.
Náročnější jsou Šrámy / La débattue švýcarské a v Česku žijící akrobatky Stéphanie N’Duhirahe, která sice ve svém vystoupení využívá i závěsnou akrobacii, ale podstatou je fyzické divadlo vyžadující dávku imaginace a schopnost empatie. Slovem a pohybem v prostoru jednoho ze zašlých zákoutí zámku přibližuje účastníkům pohnuté události z rodinné historie, střípky příběhů a vzpomínek starší generace, plné tématu chudoby, nejistoty a válečných konfliktů. Pro šrámy na rodové duši hledá analogie v oprýskané omítce a bortícím se zdivu a narušuje tak jinak lehký, až lehkovážný tok bezstarostného tanečního svátku. I na doprovodná videa v instalaci poblíž je třeba zpomalit vnímání a naladit se na civilnost detailů.
Třikrát (jednou na náměstí Republiky přímo ve Žďáru a dvakrát na zámku) se odehrálo vystoupení Bien Parado tanečnice Jane Fournier a hudebníka Cédrica Froina. Ač Francouzka, spojuje performerka ve své kreaci hip hop s tradiční andaluskou sevillanou. Do prostoru mezi diváky přichází zahalená jako zachmuřená, až nepřátelská bytost razící si nekompromisně cestu pro sebe a dřevěný podstavec, na kterém v závěru tančí. Kontakt s publikem je neočekávaný a také vzbuzuje rozdílné reakce. Lidé někdy úslužně přistupují na pravidla hry, ale jindy se situace vyvine v překvapivý souboj vůlí a dá vzniknout neplánované dramatické odbočce. Je to tenký led a ta hra s publikem je možná ještě o chlup zajímavější než samotné temperamentní taneční vystoupení. Ze zakuklence se postupně vyklube vzdorná a nakonec i sebevědomá žena, která s pomocí energie ostatních nachází radost z pohybu a v dialogu s hudebníkem navodí místo ohrožení atmosféru fiesty.
Kontinuita procesu
V tradici participativních projektů pro neprofesionály pokračoval projekt Ferst Dadler kráčí. Performativní procházky v areálu zámku i Zelené hory se účastnily seniorky ze Žďáru nad Sázavou a Jihlavy, členové pěveckých sborů Cantu Gaudeamus a Žďáráček, další zájemci o účast na choreografickém workshopu a procesí se mohli přihlásit i na otevřenou výzvu. Spíše než forma je v těchto projektech důležitý samotný proces a také jeho kontinuita. Minulý rok pěvecké sbory vytvořily s rakouskými vrstevníky a skupinou urban tanečníků tanečně-pěveckou performanci Streets of Žďár. Zároveň se seniorkami z Vysočiny pracovala izraelská choreografka Galit Liss, výsledné velmi niterné představení se objevilo i na letošním PQ. Jiný projekt byl seniorkám a současně i žákům základních uměleckých škol věnován v roce 2019. Festival se těmito aktivitami rozrůstá v prostoru i čase, protože přípravy trvají dlouho a dostávají se do povědomí veřejnosti.
Profesionálům je určen networkingový projekt BeInternational. Před dvěma lety ho iniciovala Civica Scuola di Teatro Paolo Grassi s pěti italskými a sedmi zahraničními partnery, mezi nimiž je i KoresponDance. Festival představil výsledek workshopu italských a českých tanečníků, absolventů a tvůrců na počátku kariéry, kteří pod vedením zkušeného mentora, letos Jeana Gaudina, připravili sérii krátkých vystoupení pro veřejné prostranství – ve městě i na zámku se jejich intervence opakovaly a nové „kulisy“ dotvářely obsah. Šlo o vypointované taneční a mimické miniatury, s kostýmy a provizorními, leč poctivě provedenými rekvizitami a maskami i kvalitními interpretačními výkony.
Duety a česká účast
Do oblasti spektáklu, ale s vnitřní hodnotou spadá například úvodní performance MAÑA španělského dua Manolo Alcántara – Joan Trilla, kteří na náměstí ve Žďáru vystavěli prvního dne dřevěný gotický oblouk v nadživotní velikosti. Jejich vystoupení spočívá v estetizování řemesla, rukodělné tesařské práce, umného využití fyzikálních zákonů a jejich nejjednodušších, leč pro lidstvo základních aplikací, jako je kladka a páka. Je to divadlo, ale specifického druhu, pokorná oslava dovednosti lidských rukou, paradoxně vážná při vší lehkosti a frivolnosti.
Jinou dvojici z oblasti nového cirkusu představovali Marta Alstadsæter a Kim-Jomi Fischer, tvůrci inscenace Engel, z níž jsme viděli jen ukázku v podání Kima s akrobatkou Anou Jordão. Pracovali s klasickou párovou akrobacií a hlavní pointou byla snaha ženy nedotknout se nohama v žádném okamžiku země. To otevíralo širokou škálu asociací na téma závislosti, manipulace, sebeobětování, křehkosti i toxicity mezilidských vztahů. Kamenem úrazu úryvků je však právě to, že z nich nemůžeme usuzovat na podobu a výpovědní hodnotu celku.
Krátkou verzí větší inscenace byl také duet Compagnie Monad, tedy performerů Cyrilla Humena a Van-Kima Trana s názvem Yin Zéro, ten ovšem působil uceleně. Spojení žonglérské techniky s vířením po způsobu dervišských tanečníků potlačuje prvoplánovou efektnost. Tanečníci pracují s náladou podobnou meditaci, a i když výkon sám je obdivuhodný, je pouze prostředkem, jak přimět diváky k naprostému soustředění na opakující se, i když vždy odlišný pohyb, jako kdyby se měli nechat zhypnotizovat.
Absolutní soustředění, k němuž ale musí divák v roli pozorovatele dospět sám, vyžaduje také Thin Skin Elišky Brtnické, která se letos se svým týmem představila v hlavním programu jako jediná česká autorka. Pokud samozřejmě nepočítáme KoresponDance Battle ve freestylu, který se koná pod vedením Kristiána Mensy. Je to dramaturgický úkrok od performativního umění k festivitě. Na festival je třeba přitáhnout také mládež, která se takových událostí zúčastní možná raději než těch divadelních. Právě o to koneckonců na KoresponDance jde – vytvořit událost komunitního charakteru, která ale současně přesahuje hranice svého regionu.
Komentáře k článku: V dialogu s barokní architekturou a hudbou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
