V divadle není člověk nikdy sám
Herečka Květa Fialová slaví 1. září osmdesáté páté narozeniny. K tomuto půlkulatému výročí připravila Městská divadla pražská nejen obnovenou premiéru talk-show Fialové Květy štěstí (benefiční večer se odehraje 5. září v Divadle Rokoko), ale také rozsáhlou fotografickou výstavu v prostorách foyeru Divadla ABC, kde budou k vidění nejen fotografie z archivních inscenací MDP, v nichž Fialová hrála, ale také snímky ze soukromého archivu. Dopis, který je součástí výstavy, napsal herečce režisér Karel Kříž. Protože o přestávce si jej ve foyeru asi přečte málokdo, s dovolením režiséra ho zveřejňujeme.
Milá Květo!
Velmi rád Ti píšu tenhle dopis. Dopis o setkávání s bytostnou divadelní duší a s nepokojným srdcem. O setkávání s dobrým člověkem, který v labyrintu divadelních střetů a v kolotoči názorů neztratil nikdy optimismus a smysl pro laskavý nadhled a ušlechtilý, jasnozřivý humor. A neztratil sám sebe.
Setkali jsme se při práci v osmdesátých letech v tomto divadle, které, přes všechna tehdejší trápení, bylo a zůstávalo asylem hereckých osobností. Těch, které tvoří podstatu a smysl divadla. Herců. Osobností, hledajících podstatná témata a otázky tohoto světa. Hledajících, spolu s živým publikem, specifickou divadelní výpověď a poselství. V prostředí vědomé vzdorovitosti vůči tomu, co nás tehdy obklopovalo, co jsme neměli rádi a proti čemu jsme se chtěli, my i naši diváci, společně vymezovat.
V divadle není člověk nikdy sám. Tvými hereckými partnery a souputníky byli Jaroslava Adamová, Stela Zázvorková, Věra Galatíková, Helenka Friedrichová, Carmen Mayerová, Libuše Švormová, Dana Syslová ….. Pánové Beneš, Lipský, Voska, Boris Rösner, Švehlík, Preiss, Frej, Pípal….. (Mnohé jsem neoprávněně opomněl!) Doznívala ještě doba, kdy divadelní herec něco skutečně znamenal. Svými postoji a názory. Svým obzorem. A nemusel být jen populárním televizním stínem, který nás navštěvuje doma v modravém světě obrazovky a přináší jen životní schémata a klamavou iluzi skutečnosti. V nepravdě nebo v zobrazení obyčejné všednosti lidského hemžení.
Díky tomuto vzdoru se často dařilo v divadlech obejít cenzuru a hrát i mezní autory či překlady těch, kteří byli zakázáni, kteří měli být zapomenuti a vyhladověni. Věděli jsme o téhle síle divadla a podivuhodně drželi spolu pohromadě.
Když jsem s Tebou nedávno hovořil, mluvila jsi o onom přesahu, o tom, že oni všichni, i vaši režiséři z různých divadel -Radok, Krejča, Macháček, Vymětal – že žijí. Zůstávají živí – jen poodešli, aby se vrátili v jakémsi velkém člověčím gestu – v poselství. Ve štafetě, kterou si předáváme.
Stejně jsem Ti Tvůj nezlomný optimismus nikdy tak úplně nevěřil. Ale obdivoval jsem Tvou vnitřní sílu a schopnost překonat tím života strázně a úrazy, kterých bylo dost a dost.
Tys byla tou laskavou a vlídnou bezejmennou postavou chápající život, která přichází ke konci Lorcovy Krvavé svatby. Tys byla tou velkolepou přítelkyní, tajemnou průvodkyní života – jeho samozřejmou součástí. Její jméno nás děsí. Nechceme o ní zbaběle vědět. Vytěsňujeme ji ze svého vědomí. A měli bychom se učit umět ji přivítat. Je to také setkání.
Paměť je potvora, ale něco v ní občas uvízne. Takhle nějak jsi o tom na zkouškách před premiérou v Rokoku hovořila.
A při pohledu na plejádu fotografií z tvých divadelních i filmových rolí, které jakoby zastavují prchavé a neopakovatelné okamžiky divadelního zázraku, který se děje „teď a tady“ a neopakovatelně – uvědomujeme si, že bylo vytvořeno dílo. A předán divákům dar. Dar divadla.
A abych nezapomněl – už Ti věřím. Věřím v sílu Tvého optimismu i Tvého humoru.
Držím palce a zdravím Tě –
Tvůj Karel Kříž – a režisér
Komentáře k článku: V divadle není člověk nikdy sám
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)