Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    V Dlouhé hrají o lásce a tmě (pro)

    Otčenáškův tragický příběh lásky Židovky Ester a Čecha Pavla z temných časů heydrichiády, příběh se shakespearovským názvem Romeo, Julie a tma, se hned po prvním vydání v roce 1958 stal senzací. Bylo to první literární dílo, které prolomilo ledy (souběžná Škvoreckého kniha Zbabělci šla do stoupy). Do té chvíle byl totiž obraz protektorátu v oficiální české literatuře padesátých let schematicky pokřivený. Vzývali se jen komunističtí odbojáři bez bázně a hany, o realitě v ní bylo málo a o židovském údělu nic. Úspěch té intimní novely, která navíc Čechy nenahlíží jen jako hrdiny či oběti, byl okamžitý: mnohatisícové náklady, vzápětí skvělý Weissův film, který byl podle ní natočen, překlady do světových jazyků, divadelní a televizní adaptace a dramatizace. Nebyl to ale jen dobový hlad po pravdě, čím tato útlá próza vyvolala tak velkou odezvu. Jan Otčenášek uměl psát, věděl, jak stvořit úzkostně napínavý děj. A kromě toho nebyl soudcem, byl bystrým pozorovatelem a jeho hrdinové jsou postavy rozporuplné, nejednoznačné, jako my všichni – reální lidé.

    Pavel Neškudla a Marie Poulová jako český Romeo a židovská Julie, tedy Otčenáškovi milenci Pavel a Ester FOTO MARTIN ŠPELDA

    A přesto se nelze nezeptat: Má smysl se k takovému tématu vracet, když o něm dneska víme všecko? Od Lustigovy Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou po Němcovy Démanty noci? Od Krejčíkova Vyššího principu po Spielbergův Schindlerův seznam? A tak dále, o různých dokumentárních průvodcích holocaustem či protektorátní Prahou nemluvě.

    Nejsem si jist, byť inscenace Romea, Julie a tmy v Divadle v Dlouhé je k nepřehlédnutí. Zajímavá, složitě strukturovaná a při jejím finále, kdy znějí výstřely, Esteřin ošoupaný kabát se žlutou hvězdou padá na zem a Pavel odchází do „bílé tmy“, se možná neubrání dojetí ani nejotrlejší divák. Autoři nové dramatizace, režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek, si úskalí všeobecné znalosti faktů byli vědomi a inscenaci otevřeli dalším, ne tolik známým pramenům: Weilovu Životu s hvězdou, Škvoreckého Sedmiramennému svícnu, úryvkům z projevů kolaboranta číslo jedna Emanuela Moravce, rozhlasové reportáži z Heydrichova pražského pohřbu, rozhlasovým zprávám o počtu popravených a podobně.

    Rozhlas rytmizuje dění na jevišti a propůjčuje mu dobovou autenticitu. Ozvláštňujícím prostředkem je i chór, který násobí tragiku osudu obou milenců a současně umožňuje – v monotónní sborové recitaci – posouvat děj, jenž by se jinak musel rozehrávat. Hrací prostor je rozčleněn na čtyři části. Kuchyni Pavlových rodičů, kde se drama „komorně“ odehrává u stolu. Krejčovskou dílnu, v níž se Pavlův otec a jeho zaměstnanec střetávají s kolaborantem Rejskem. Na vyvýšeném pozadí scény hraje svůj part chór. A konečně – a především: uprostřed jeviště náznak pokoje či spíš cely, v níž se scházejí a milují Pavel a ukrytá Ester. Nevím, byl-li to záměr, ale měl jsem intenzivní pocit, že toto nehostinné prostředí připomíná Kafkovo doupě. A vůbec se mi zdálo, že celková atmosféra inscenace je kafkovská, chvílemi s ponurým svícením, s „židovskými“ kostýmy chóru a s fotografiemi úzkých pražských uliček, promítaných na „paravány“.

    Inscenace je budována na kontrastu dobra a zla, čistoty a špíny, světla a temnoty. Tak jednoduché, jak píšu, to sice není, například Hanušův Rejsek není úplně odpudivým a Turkův Otec zcela kladným typem, ale tato polarita v zásadě platí. Tvář ryzího chlapectví a nevinnosti, která ani na okamžik není předstíraná, mají Neškudlův Pavel a Ester Marie Poulové, to je raněné, zmatené ptáče, jež drtí kruté soukolí dějin, v nichž není s to se vyznat. I menší role, z nichž upoutá zejména Matejkův Čepek, pohybující se na hraně opozičníka a švejkování, mají nepřehlédnutelný obsah a tvar. Nejsou to jen figurky. V Divadle v Dlouhé to bývá pravidlem.

    Divadlo v Dlouhé, Praha – Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma. Dramatizace Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, hudba Ivan Acher, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová. Premiéra 2. února 2019.

    Viz také recenze Vladimíra Hulce Bez srdce (proti)


    Komentáře k článku: V Dlouhé hrají o lásce a tmě (pro)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,