V době krize

V době krize, a teď třeba tý korona… stávají se i domácí (krize).

Otec, vejškou vzdělanej, ztroskotá nad početní úlohou, se kterou, jak syn drze a bezohledně prohlásí, si poradil i největší pablb ve třídě.

Otec použije domácí násilí.

Von je tu vůdce smečky, tedy rodiny…

A facky padaj a syn se v duchu směje: Von že má vejšku! Von si myslí…

Dcera toho vyštudovanýho to sleduje.

Má ji rád, a tak vod fackování upustí.

Ale je už infarkťácky naštvanej. Pustí se proto do kritiky, až hanění, výběru muziky, kterou vona furt dokola poslouchá.

Tím si teda uřízne poslední větev, co na ní doteď kokrhal.

Dcera se válí po koberci a nechápe výkřiky toho magora.

Mám tu výhodu, že už nemám ty děti. Jak bych asi dopadl…

Dceři občas v telefonu poradím, co si přečíst.

Je jasný, že to číst nebude.

Je jinde. Jestli dál, to je na ní.

Právem se tomu děti vysmějou. Tomu všemu.

A teď po někom hoď šutrem, jak je v Bibli psáno.

Citáty, nebo výchovná facka?

No nevím.

Někteří otcové propadnou obecný panice a začnou psát básně.

Do tý doby se věnovali výnosnějším věcem nebo něčemu, čím se dá rodina uživit.

Dokud žena toho vzdělanýho nepozná milostná kvílení nad už ztracenejma…

… a tak se domácí násilí prohloubí…

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)