V genderovém transu
Opožděný vlak feminismu z hloubi 20. století dorazil do stanice Pardubice! Za takový můžeme považovat publikaci Ženy – divadlo – dějiny (editorky: Katia Hala – Olga Vlčková – Denisa Šťastná), vydanou Fakultou filozofickou Univerzity Pardubice s vročením 2015. S velikým sebezapřením překonávám apatii a věkem danou vlídnou toleranci, zejména při pohledu na text Denisy Šťastné Česká scénografie. Dosud nereflektovaná feminizace oboru, doslova vyvolán k replice zejména autorčinou tezí, že feminizace zasáhla i teoretickou rovinu, neboť reflexí scénografie se zabývají v podstatě výhradně ženy (s. 86).
Pomineme-li ahistoričnost autorčina východiska (míru znalostí o díle Adolfa Chaloupky, Miroslava Kouřila – dokonce zakladatele unikátního oborového Scénografického ústavu, nastolujícího i ambiciózní publikační program, až po nedoceněného teoretika Vladimíra Jindru či knihy Františka Šmejkala s analýzami scénografického díla Josefa Šímy, Františka Muziky ad.), tak je nutno čtenářům a čtenářkám Divadelních novin doplnit to, co státem placené odborné pracovnici v genderovém transu uniklo: zejména obrovitá díla nedávných let, která nám zanechal profesor Bořivoj Srba. Ty naprosto nepřehlédnutelné knihy se jmenují Řečí světla – princip světelného divadla v inscenační tvorbě E. F. Buriana (2004) a V zahradách Thespidových – K vývojové problematice českého jevištního výtvarnictví XIX. století (2009).
Pak je tu práce Jiřího Hilmery, který nás také nedávno opustil a též se nemůže ozvat. Excelentní historik scénografie je mj. autorem kapitoly o scénografii ve veliké knižní monografii Vlastislava Hofmana (2004), dále kapitol Scénografie 1939–1948 a Scénografie 1948–1958 v akademických Dějinách českého výtvarného umění, V. díl, 1939–1958 (2005), řady hesel o scénografii v České divadelní encyklopedii (2006–2015) apod.
Scénografie od surrealistů po Krištofa Kinteru si knižně všímal Karel Srp, máme již celou sérii publikací Tomáše Žižky a jeho spolupracovníků o site-specific, stejně jako publikace Tomáše Rullera, dále Lajchovu monografii o Františku Trösterovi nebo práci Jarky M. Buriana o Josefu Svobodovi. Pavel Kalfus, Ondřej Hrab a další psali do svazku o Františku Vítkovi, Karel Brožek napsal text do publikace o Aloisi Tománkovi, Miloslav Klíma a další se knižně věnovali scénografu Petru Matáskovi. A jsou tu další dílčí díla autorů doslova od A do Z (od Adamczyka po Zavarského). K tomuto výčtu publikací k tématům české scénografie si ještě dovoluji – jako iniciátor jejich vydání, editor a autor textů – doplnit minimálně dalších sedm titulů: od monografií Květoslava Bubeníka (nikoli Bubníka, jak píše Šťastná), Joana Brehmse, Jaroslava Maliny, přes edici textů Věry Ptáčkové po knihy Český divadelní kostým, Výtvarné divadlo Kolotoč nebo vůbec první knihu u nás na téma Site specific.
Není takové „přehlédnutí“ nejen neúctou k dílu kolegů, ale i dokladem oborové negramotnosti? Denisa Šťastná zveřejnila křečovitě okleštěný obraz české scénografie i její reflexe, proti pluralitě upřednostnila sektářství a je jedno ve jménu čeho. Hájím pluralitu a skutečný stav věcí, čelím smutně neproduktivním tendencím a vyslovuji přání, aby české scénografii a její reflexi bylo dopřáno širší teritorium a větší nadhled, než autorce poskytla chodba Institutu umění – Divadelního ústavu.
K vývoji vizuality a prostorové odstředivosti divadla ještě dodejme, že malůvky „studentů a studentek“, které D. Šťastná vzývá a vítá, nebo pouhé výkresy, které její stať provázejí, jsou nejen směšně zastaralou, ale i deformující výpovědí o podobě výtvarné stránky divadla v době zažitého konceptualismu, performance, instalací, site-specific, mediality, virtuality ad. Procházíme totiž – akvarelem neuchopitelnou – cestou od estetiky ošklivosti, přes postmoderní třeštění, minimalismus, nahotu a exhibicionismus až k estetice netečnosti. Dospěli jsme až k současné divadelní ne-estetice jako reakci na přemíru nedávné postmoderny, k „estetice prázdna“, totální všednosti a fádnosti, k vybydlené estetice, vlastně jakémusi exitu z estetiky, kdy divadlo v procesu oddivadelňování jako by vystoupilo z „umění“ a nalézáme jej už jen v „realitě“ (viz kniha Šťastná generace – režiséři z alterny, 2013, s. 19). A u těchto nejpodstatnějších metamorfóz scénografie a celého uměleckého druhu (divadla) je zcela jedno, je-li pod designem inscenace podepsán muž, nebo žena!
K zaznamenanému vysokému procentnímu koeficientu počtu studentek na katedře scénografie DAMU lze jen doplnit, že se jedná vesměs o krásné mladé dámy (a autorka nechť naslouchá i cvrlikání vrabců na střechách…). Ale kurátorce státních scénografických sbírek je asi nezbytné připomenout to zásadnější, že v naší zemi neprobíhá výuka scénografie jen na katedře scénografie DAMU, ale na téže fakultě také na katedře alternativního a loutkového divadla (zde spojená mj. s osobností prof. Petra Matáska), dále na stejné katedře byl léta rozvíjený s oborem související program divadla v netradičním prostoru pod vedením Tomáše Žižky. V Brně je mimořádně významný Ateliér scénografie na JAMU a pak jsou tu také žáci Tomáše Rullera, Jany Prekové a dalších z brněnské „akády“ (Fakulty výtvarných umění VUT) atp. V této souvislosti by se také nemělo zapomínat, že tu dlouhodobě působila znamenitá scénografická škola na pražské UMPRUM, kterou vedl profesor Josef Svoboda, jejíž žák – Jindřich Smetana – je dnes rektorem této prestižní umělecké školy.
Své závěrečné resumé: Nové poznatky v umění přinášejí bádání rozšířená o genderové pohledy si Denisa Šťastná sama svým přístupem vyvrátila, nic nerozšířila, pouze naše poznání zúžila a oklestila. Při pardubickém pokusu naskočit ještě na vlnu feminismu (ve světě toto úsilí bylo autentické na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století) došlo k neodpustitelné deformaci oboru scénografie. Ještěže ve sborníku ze stínu této medvědí služby „gender studies“ vystupují cenné monografické příspěvky Věry Ptáčkové o Růženě Vackové, Evy Stehlíkové o Olze Srbové-Spalové, Olgy Vlčkové o Ruth Klingerové a také Blanky Jedličkové o herečce Janě Šedové-Popperové, kterou jsem ještě měl to štěstí sledovat několik let na uherskohradišťské scéně…
Katia Hala, Olga Vlčková, Denisa Šťastná: Ženy – divadlo – dějiny. Vydala Univerzita Pardubice 2015, 177 stran
Komentáře k článku: V genderovém transu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
