V hlavní roli štafle
V obou úvodních premiérách letošní operní sezony jsou na scéně automatické pračky. Souvisí to s tím, že jak Nápoj lásky ve Státní opeře v Praze, o němž tu bude řeč, tak oratorium Adam a Eva v Liberci, o němž bude řeč někdy příště, režírovaly ženy? Lze to chápat jako příspěvek do genderových debat? Muže by pračka jako atribut soudobého života spíš nenapadla, ale kdo ví.
Nemorino (Petr Nekoranec) si zoufá na štaflích, Adina (Vera Talerko) si špitá s Gianettou (Magdaléna Hebbouse), vojáci, pokojská a vpravo dole bublinka z pračky FOTO ZDENĚK SOKOL
Režisérka Julia Burbach na jevišti Nápoje lásky však nejvíc rozehrála štafle, které – jak se říká – ze scény neslezou. „Význam a historie štaflí na operním jevišti“ už je téma na obsáhlou knihu! Lehké hliníkové moderní štafle přenáší z místa na místo prosťáček Nemorino, tady údržbář velkého hotelu, který vlastní a vede Adina. On v montérkách zoufale touží po své zaměstnavatelce, ona se chopí štaflí až v závěru, aby konečně vyjevila, že i ona ho má nade všechno ráda! Co ji k němu přivedlo, jsem však nepostřehl. Říkám si nad takovými konstrukty, proč operní režiséři tak urputně bazírují na určení vnějškových daností, proč modernizují třeba zaměstnání nově uchopených postav, když změny nevylepší vyprávění příběhu a hlavně nevedou k poznání, co jsou ti operní hrdinové vlastně zač. Proč se milují nebo nenávidí.
Tady on miluje ji, potom i ona jeho, a mezitím není jen balet, jak bych rád zavtipkoval, ale řada výjevů sestrojených pohříchu prostředky přinejmenším půl století starými. Sboristé se šikují do naučených formací, muži coby vojáci legračně pochodují, dívky a dámy si teatrálně špitají. Společně vytvářejí neustálý rumraj, do něhož jsou nainstalovány výstupy sólistů ve většinou neméně okoukaných tradičních postojích a gestech. Všichni v barvitých kostýmech, Nemorino v ostře modrých montérkách, Belcore a jeho vojáci v bledě modrých uniformách, Dulcamara v zašlých šatech obchodního cestujícího – vždyť za výdělkem jezdí od vesnice k vesnici.
Ředitel Opery Per Boye Hansen nabízí z mladých režijních osobností výhradně ženy a mám dojem, že je to na poetice této skupiny inscenací znát. Většinou světoběžnice, Julia Burbach se dokonce narodila německým rodičům v Japonsku, studijně a pracovně se pohybuje po celé Evropě, ale hlavně: původně vystudovala historii a politologii, a dokonce pracovala ve strukturách OSN v Paříži. Přirozeně nahlíží svět i operu ženskýma očima a pro server OperaWire moudře napsala: Přinášíme (my ženy režisérky) ženský pohled, ale také svůj osobní pohled. Není to tak snadné, jako že každá žena režisérka je taková a každý muž takový; tomu vůbec nevěřím. Myslím, že je to mnohem složitější. Je to vždy velmi osobní a do toho všeho hraje samozřejmě vaše pohlaví, vaše historie nebo vaše zkušenosti.
Z její režie Nápoje lásky odečítám hlavně racionální nadhled, odhaduji, že proto se nesnažila ten prostomyslný milostný příběh zvěrohodnit, nehrála na city, ale nabídla volnou, trochu estrádní podívanou. Kdyby nebyla tak polopatisticky sestavena z obehraných prostředků, asi by mi byla blízká, včetně lehkého nádechu ženského ironického pohledu na lidi příběhu, na neschopnost Nemorina získat si Adinu – nakonec musela zachránit ona jeho. Leč výsledkem je s odpuštěním oblastní inscenace z nějakých sedmdesátek, už potemnělou scénou interiéru hotelu, v němž nechybějí ony automatické pračky – praktické ženy dobře vědí, že bez nich se hotel provozovat nedá. Při praní z nich zřejmě šly bublinky, které se zhmotnily do pohybově pěveckého sboru.
Omšelý dojem z premiéry stvrdily časté nepřesnosti v orchestru, permanentní tempové nesrovnalosti orchestru s pánským sborem a myslím až moc ryčné provedení, jemuž chyběly valéry, krása zvuku i rozjímavější emoce. Donizettiho opery jsou působivé právě hudebně, emocí zpěvu, bez toho moc nefungují. Ani tentokrát mě šéfdirigent orchestru Státní opery Andrij Jurkevyč svým nastudováním neohromil.
Režisérka směřovala i jednání postav k prvoplánové demonstraci, vytvářela komiku. Pro Petra Nekorance je postava Nemorina ideální, stvořil ji pěkně, ve středních polohách krásnou barvou hlasu, s emocemi, vysoké pasáže – i když s jistou námahou – zvládl také. Pavol Kubáň vojáka Belcora trochu utopil v přehrávání, Vincenzo Taormina roli Dulcamary moc neprosadil. Ozdobou inscenace je Adina v precizním provedení lotyšské sopranistky Very Talerko a Giannetta zazpívaná svěžím hlasem mrštné Magdalény Hebousse. Publikum premiéru oslavilo bouřlivým potleskem.
Státní opera Praha – Gaetano Donizetti: Nápoj lásky. Hudební nastudování a dirigent Andrij Jurkevyč, režie Julia Burbach, scéna a kostýmy Herbert Murauer, světelný design Reinhard Traub, choreografie Cameron McMillan, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Premiéra 22. září 2023.
Komentáře k článku: V hlavní roli štafle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
