Divadelní noviny > Kritika

V každém z nás dříme Čurda i Vopálka (Tři poznámky k jedné inscenaci)

Neboť jako dnes, tak v dřívějších dobách lidé začali filosofovat, protože se něčemu divili… Ten pak, kdo pochybuje a diví se, má vědomí nevědomosti – proto také milovník vymyšleného výkladu je v jistém smyslu milovníkem moudrosti. Aristoteles: Metafyzika, I.

K autorské inscenaci Davida Jařaba Čurda, hrdina jedné prohry mám, i když samo téma Karel Čurda nemohu než přivítat, poněkud rozporuplný vztah. (Jeho výrazem jsou nakonec i zprůměrované tři body v minulém Kritickém žebříčku.) Téma Čurda totiž tak či onak vrhá na náš největší, jakkoli mnohdy mytologizovaný odbojový čin za okupace poněkud jiné, dejme tomu rozpačité světlo.

Pohled na svět zdola

Na jedné straně mám obdiv k hereckým výkonům. Především Robert Mikluš v originální švejkovské figuře čističe bot a Ivana Uhlířová ve dvou rolích, z nichž žádnou bych se u ní neodvážil označit za vedlejší, tak přesné jsou její zdánlivě jen lehce načrtnuté miniportréty paní Troníčkové, jež je obdobou Haškovy paní Müllerové, a pak také ustrašené Čurdovy matky, která v jejím dojemném podání umí snad všechno, jen ne lhát. Uhlířová si vlastně i pro herectví nárokuje shora citovaný Aristotelův výměr poznání jako umění divit se – všimněte si: ve většině svých rolí se divit nepřestává, sobě, partnerovi, slovu, situaci.

Obdivuhodný je tu i Martin Donutil v nelehké, protože z definice schizoidní titulní dvojroli Čurda/Jerhot. Představuje v řadě časových prostřihů zprvu statečného odbojáře, který vzorně prošel náročným výcvikem (snad až na okrajovou zmínku o sklonu k pití, ale to už v Británii, zdálo se, bylo minulostí). Podobně prošel ostatně výcvikem i jiný nadějný adept na hrdinu, Viliam Gerik, po válce pak popravený za zradu ve stejný den jako Čurda. A zároveň se Donutilovi do jedné a téže osoby musel vejít i poněmčelý konfident Jerhot, s jeho neodpustitelnými skutky, marně vytěsňovanými alkoholem. A aby to měl herec ještě složitější, mohlo by se vlastně jednat o trojroli, neboť parašutista Čurda původně měl po seskoku v protektorátu fingované doklady na jméno Karel Vrbas, takže v rozhodující době před atentátem a krátce po něm, mezi březnem a červnem 1942, měl působit i pod tímto jménem, a chovat se podle přidělené role.

Také je myslím namístě obdiv k některým Jařabovým autorským i režijním nápadům, z nichž divadelně nejvydařenější je nadějně rozehraná a bohužel nepochopitelně opuštěná a neukončená linie zmíněného čističe bot Jiráčka z Václaváku, s jeho plebejským pohledem na svět zdola, tedy nikoli skrze oči, ale skrze boty (Já si boty pamatuju. Obličeje ne, ale boty jo.). Proto je věcně nesmyslné tvrzení řady recenzentů, že inscenace je „rámována“ švejkovskými výstupy čističe bot: kéž by byla, ale rám znamená něco jiného než něco rozehrát a utéct od toho. Každopádně všechny výstupy Mikluše a Uhlířové (nejen ty společné) byly pro mne zážitkem a vůbec nesdílím prvoplánové pochybnosti recenzenta, který čtenářům Fora 24 zjevil prostopravdu, že první světová válka nebyla druhou světovou válkou. Ergo Jařabův nápad protažení Haškovy věčné figury k heydrichiádě zavrhl. Panebože, kdy už přijmeme za svůj prostinký fakt, že náš nejpřekládanější autor nenapsal své geniální dílo jako román historický, tím méně realistický, svázaný pouze s první světovou válkou! Kdyby tomu tak bylo, kdyby Švejk nebyl figurou univerzální a nadčasovou, kdyby nebyl metodou, jak si ponechat v každé době, včetně naší, nezmanipulovanou mysl, nikdy by se jako pouhý satirický pamfletista války nestal světovým.

Ale mé uznání patří konečně i režii za vcelku vydařenou, organizačně i technicky zvládnutou logistiku druhé části představení, kdy diváci po přestávce dostanou sluchátka, inscenace vyjde z podzemí Rokoka a na čas se změní v akustickou procházku (audiowalk) po Václaváku, ulicemi Washingtonovou a Politických vězňů, až nakonec končí v přízračných interiérech Petschkova paláce. Honosný, těžký, až procovský neoklasicistní palác si, jak známo, za protektorátu jako své infernální sídlo i s mučírnami zabralo pražské gestapo, možná i coby výsměšné gesto vůči stavebníkovi, bohatému židovskému bankéři, který naštěstí včas utekl Hitlerovi za moře a tam už prozíravě zůstal. Klíčovým okamžikem, jakoby v čase zastaveným, fatálním nejen pro Čurdu, ale i pro další vývoj okupace, byl okamžik jeho vstupu do těžkých vrat paláce dne 16. června 1942: tehdy se za osudem odbojáře definitivně zavřela vrata, z Čurdy je Jerhot. Každopádně emoční zásah nejen této scény, ale i celé atmosféry, vyzařující z nočních ponurých stěn prázdného paláce, fungoval, bez ohledu na to, co se dělo ve sluchátkách, i po osmdesáti letech. Tohle Jařab opravdu umí – vzpomínám si na jeho podobně uhrančivé a přitom funkční využití rudých opěradel hlediště Komedie, a to v nezapomenutelné inscenaci surreálně groteskního hororu na motivy Klímova Utrpení knížete Sternenhocha v produkci Pražského komorního divadla. Jenže tím výčet kladů ambiciózního opusu definitivně končí.

Přehlídka nevyužitých možností

Inscenace mi připravila po řadě pražských zapomenutelných divadelních zážitků z poslední doby celkově jen další zklamání, možná paradoxně největší: zklamání přímo úměrné velkému očekávání. No netěšte se, jestliže vás autor a režisér naláká slovy o hlubší sondě do ambivalentní osobnosti, protože příběh, který reprezentuje, má až faustovský rozměr (a ta slova o faustovském rozměru po něm pak papouškují publicisté i mediální píáristé), netěšte se, když čtete o tom, že autor pocítil nutnost představovat si, jak bychom reagovali v kritických momentech my (viz Jařabův rozhovor s Kristinou Žantovskou, jenž vyšel v programu k inscenaci pod názvem Nesnažím se Čurdu omlouvat, ale pochopit). Říkáte si, tady autor konečně míří k meritu věci, k tomu, co i vás na tomto příběhu vždy nejvíc zajímalo.

Jenže si vzápětí kladete jednoduchou otázku: jak je možné, že nic z toho, co tvůrce v programu teoreticky tak brilantně formuloval, se na jevišti Rokoka ani pak při audioprocházce nekonalo? Nikdo z nás totiž nemůže stoprocentně vědět, jak by se zachoval v dané situaci, v ochromujícím stresu nikoli jen jednotlivého parašutisty, ale stresu kolektivním, kdy denně čtete nekonečné výčty stovek popravených, kdy osud Lidic a Ležáků ukazuje, že své výhružky Hitler myslí smrtelně vážně, včetně ultimáta, které položil v osobě Háchově celému národu, že nevypátrají-li se atentátníci do určitého data, pak sáhne až k fyzické likvidaci celého společenství, a co se týče inteligence, už s tím začal. A asi není náhodou, že vystresovaný parašutista, poté co neuspěje, ve snaze odvrátit národní genocidu, s anonymním udáním jmen atentátníků policii, v osudový den 16. června, dva dny před ukončením Hitlerova ultimáta, zabuší na dveře pověstné Pečkárny a usedá nenávratně na kluzký tobogan nejodpornější zrady. (Vlastně Čurdův příběh i s jeho totálním obratem ke zlu analogicky kopíruje příběh zdánlivě rovněž iracionálního obratu Emanuela Moravce; z muže odhodlaného bránit republiku a marně apelujícího na prezidenta Beneše se stává náš nejznámější kolaborant.)

Jenže režisér a autor divákovi nepoloží onu kruciální otázku, co by dělal on, kdyby ho vysadili místo v Čechách třeba kdesi ve Slovenském štátu („zrádce“ Gerik), kdyby neměl co jíst, a musel tedy utéct k mámě a sestře, kdyby znovu a znovu zjišťoval, že doporučený kontakt už přes dva roky neexistuje a vysílačka ani jiné spojení nefunguje. Co by dělal, kdyby se na každém kroku přesvědčoval o tom, že nálada v okupované zemi je diametrálně jiná, než ho to učili v Anglii? Kdy jeden kolega z Čurdova výsadku OUT DISTANCE (statečný nadporučík Opálka) se hned při seskoku zraní a druhý ztratí doklady, podle nichž ho nacisté snadno dostihnou a obklíčí, takže mu nezbývá než spáchat sebevraždu?

Jak je vůbec možné, že tak krajně riskantní akce byla logisticky zpackaně zajištěná? Proč v představení ani náznakem nezazní kruciální otázka po smyslu celé akce? Vždyť sami čelní odbojáři, v čele s Opálkou, vedoucím Čurdova výsadku, posílají do Londýna naléhavé prosby o zastavení nebo přehodnocení akce (například zaměřit se místo na Heydricha na Moravce) – a nakonec, když dojde na jejich slova a denně jsou bombardováni zprávami o stovkách a tisících zastřelených, ten, který byl nejvíc proti akci, za ni nakonec převezme veškerou odpovědnost a velí statečné obraně parašutistů v kryptě pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metoděje! V každém z nás, v našem nevědomí, dříme totiž jak Opálka, tak Čurda. A nemůžeme nikdy dopředu vědět, kdo z nich nás ve stresující situaci opanuje. Kdo dopředu říká, že to ví a že on se zachová jako Opálka, lže sobě i nám.

Otázka poslední a nejdůležitější

Namísto podobných otázek, nasvěcujících motivaci hrdinů z nečekaných úhlů, jsou nám na scéně i ve sluchátkách předkládány mlhavé, neurčité útržky a reminiscence z Čurdova dětství, sestra, matka, přátelé (všichni jste se na mě vykašlali!), do vnitřního monologu hlavní postavy se vkládá Anděl, který místo aby nám hrdinovu psychiku, avizovanou hlubší sondou, přiblížil, tak jen obraz dál rozmělňuje, a ve výsledku z toho všeho vyjdou banální útržky pravd, které už si každý zájemce o vhled do historie i souvislostí atentátu na Heydricha dávno mohl někde nalézt. Žádná přidaná hodnota (rovnomocná pohledu čističe bot), nic, co by už někdy k tématu nezaznělo. Na netu, v dokumentech, v bohaté literatuře.

Nakonec položme otázku nejzákladnější: Jak je možné, že i ze strohých faktografických materiálů (mimo jiné i v tištěném programu či na nástěnných tabulích v Rokoku) vystupuje před námi Čurdova postava a její opravdu faustovská fascinace zlem jako daleko dramatičtější, plastičtější, víc vzrušující? Dramatičtější než prázdno, které (až na zmíněné výjimky) poskytuje inscenace? A není nakonec celá ta atrakce s audiowalkem, o níž příznačně hovoří většina mediálních ohlasů více než o smyslu díla, pokusem toto prázdno zastřít? Tím spíš, že nejde v dnešním kontextu zdaleka o pokus jediný, naopak, tendence k vnějškovosti („obal prodává“) zdá se být jednou ze základních tendencí současného divadla.

Městská divadla pražská (Rokoko) – David Jařab: Čurda, hrdina jedné prohry. Scéna a režie David Jařab, dramaturgie Kristina Žantovská, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 25. února 2023 (psáno z reprízy 27. února).

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 20. března 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: V každém z nás dříme Čurda i Vopálka (Tři poznámky k jedné inscenaci)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ