V Národním s Macháčkem, Radokem, Pleskotem a Krejčou

Idea nejlepšího profesionálního divadla v zemi, kam by měli být zváni jen ti nejlepší z nejlepších, byla narušena únorem 1948 a kádrovou politikou pozdějších ředitelů, ale v uměleckých souborech v šedesátých letech stále ještě převládali ti, kdo své řemeslo dokonale ovládali a jejichž jména budila úctu a respekt. Do takového prostředí tehdy přišel můj otec z Ornestových Městských divadel pražských, odkud Krejča, maje na paměti výše zmíněnou ideu ND, přivedl celou řadu špičkových herců. Jen namátkou – Medřická, Hrušínský, Lukavský, Macháček, Bohdanová, Kemr a další.

Měl jsem štěstí, že jsem většinu tehdejší divadelní produkce mohl vidět na vlastní oči. Z desítek představení mi nejvíce utkvěly v paměti Dürrenmattovi Novokřtěnci v režii Miroslava Macháčka, Gorkého Poslední režiséra Alfréda Radoka a Holbergův Jeppe z vršku Jaromíra Pleskota. Všechny spojovaly vynikající herecké výkony, úchvatná scénografie a důsledná a neokázalá režie.

Novokřtěnci Friedricha Dürrenmatta jsou hra, která je – a obávám se, že stále bude – aktuální. Čas od času se totiž její děj reálně odehrává v různých částech světa. V Národním se hra sice hrála jen jednou v letech 1968–1969 (po nástupu ředitele Kočího byla zakázána a stažena z repertoáru), ale fakticky se v naší zemi odehrála už několikrát. Je totiž o tom, jak jednoduché je zmanipulovat masu lidí a vnutit jim iluzi spravedlivé společnosti, ve které si všichni budou rovni – ovšem jen dokud diktátor dovolí. Táta hrál v inscenaci Johanna Bockelsona z Leydenu. Mizerného herce jakési kočovné společnosti, nevzdělaného šmíráka, jenž se pomocí lží a manipulací dostane k moci, kterou zneužije ve svůj prospěch. Kéž by naší zemi už nikdy nic takového nehrozilo. Nevím, jestli by současné Národní divadlo nemělo Novokřtěnce znovu inscenovat, dokud to ještě jde. Jen se obávám, že by tam dnes těžko dávali dohromady tak dokonalé herecké obsazení a režiséra, který by dokázal inscenovat to, co Dürrenmatt skutečně napsal.

Alfréd Radok ve hře Poslední Maxima Gorkého (ND, 1966–1968) obsadil tátu do role suspendovaného policejního komisaře Ivana Kolomijceva. Řekl o něm: Hrušínský přesně souzní s mojí představou rezonujícího herectví. Má dokonalou vnitřní i vnější techniku, rozumí tomu, co je to dnešní psychologie. To znamená, že jeho postava každou chvíli ví, co chce, jakého cíle chce dosáhnout, a tím je v každém okamžiku dynamická. (A. Radok, Květy, 5. listopadu 1966)

S Jaromírem Pleskotem se táta znal už z Vinohradského divadla, do jehož souboru byl angažován v roce 1941 a zůstal v něm až do roku 1950. Vytvořili spolu mnoho výtečných inscenací. Jeppeho z vršku připravoval Pleskot v Národním přímo pro tátu. Hra o sedlákovi, který hledá štěstí v kořalce u hospodského Jakuba (J. Kemr) a stane se terčem zábavy tří urozených pánů (V. Brabec, J. Tříska, J. Abrhám), kteří ho opilého přenesou na zámek a baví se tím, jak Jeppe věří pocitu náhle nabyté moci. O to horší je potom jeho procitnutí z panského snu – doma na hnojišti s karabáčem své ženy (B. Holišová) na zádech. Obrovský úspěch inscenace zastavil až tátův infarkt, kterých si později užil ještě několik. Ale to už je jiná kapitola.

Pro Divadelní noviny Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce