Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
V objetí červí díry (No. 4)
Dopluli jsme na konec. S měsíčním odstupem se vracím k lukulským hodům scénografie a divadelního prostoru Pražské quadriennale 2023, abych uzavřel kruh impresí, radostí, hořkostí i drobných smutků.
Tak předně: bylo ode mě velmi naivní očekávat, že událost, jejíž příprava je rozprostřena do celých čtyř let, se bude honosit precizní organizací a bezproblémovým chodem. PQ roku 2023 bylo spíš živým organismem než skvostně seřízeným strojem, a jako takové je třeba jej brát a vnímat se všemi pozitivy i negativy, jež podobný přístup přináší. Jistě diskutabilní, a zvláště pro starší generace obzvláště protivná, byla volba angličtiny coby primárního jazyka festivalu, kdy česká podpora byla často velmi vágní, mnohdy snad vzešlá z útrob automatického překladače.
Návštěvnické zástupy rovněž hlasitě skuhraly na problematicky funkční systém QR kódů suplujících programového průvodce. Festival zkrátka lehce předběhl dobu a vsadil na aktuální technologie, což u neprotřelých jedinců mohlo vyvolat doslova šok a přímo související dezorientaci v nepřehledné struktuře prestižní akce.
Podobně chaoticky působila organizační struktura PQ, kdy rozlišit mozek od chapadla bylo občas nad síly nejednoho amatérského zoologa. Na stranu druhou si tak proslulý podnik uchoval charakter neustále překvapující série různorodých vjemů, jež si svou atraktivitu udržel až do samotného konce svých dní. Bylo mi neskonalým potěšením se tou haldou zážitků brodit, i když mně poněkud, roztrpčuje že nedošlo k ideálnímu energickému propojení zejména mezi prostorem Pražské tržnice coby dominantním dějištěm PQ a DAMU, kde se odehrála část de facto suplující festival studentského divadla Zlomvaz. Ještě na bujarém večírku konaném přímo v čelním chrámu tuzemského divadelního vzdělávání v poslední třetině PQ řada zúčastněných vůbec netušila, čeho že se stávají součástí, na tož aby se alespoň v pátek, kdy byl vstup na expozice zdarma, a to až do půlnoci, vůbec ráčila na výstavu podívat. V tomto ohledu je nutno ocenit vlastní iniciativu věčně mladého, sveřepého, a věčně mladicky energického guru tuzemské site specific Tomáše Žižky, který neúnavně svým svěřencům quadrienále promoval.
Kompaktním dojmem působila expozice ukrytá v útrobách Veletržního paláce, v jejímž rámci se ke slovu dostaly miniaturní, do detailu dotažené makety scénografií, pestré hrátky s perspektivou i dalšími aspekty divadelní magie. Neinvazivní probouzení imaginace a kreativní nakládání s řadou různorodých souvislostí, rozhodně patřilo k nejsvětlejším stránkám výstavy, stejně jako její tendence okupovat nejrůznější zákoutí Matky měst. Pro mě osobně byl skvostným objevem venkovní prostor Baden Baden, který se stal útočištěm pro kotlíkářsky neformální dvojkoncert skupin SchizzelOrchestra a Severní nástupiště. Podobně jiskřivé bylo setkání s chilským tvůrčím kolektivem Complejo Conejo a jejich přemisťující se performancí Co dělají astronauti? Svěže sci-fi punková procházka po centru Prahy dokázala svou energií i nadhledem zaujmout i nejednoho náhodného pozorovatele, a stala se tak vynikajícím prostředkem k propagaci akce.
Asi nejméně podstatným aspektem Pražského quadrienale je jeho soutěžní část. Jednotlivé expozice jsou natolik rozdílné, že možnost porovnat je a zvolit jednoznačného vítěze je značně diskutabilní, ostatně stejně jako v případě jakéhokoli uměleckého zápolení. Podniky typu PQ by zkrátka měly umělecké komunity podporovat a propojovat, nikoli rozdělovat, neřkuli štemplovat či dokonce vytvářet sorty. I pro divadelní kritiku bylo deset dní uprostřed letošního června především vítanou možností si příjemně vydechnout a nespoutaně si zaskotačit. Já jsem tak učinil a nelituji toho. Organizátorům tedy budiž tímto vzdán hold za jejich ochotu táhnout těžkou káru dál. Loučím se, mávám a děkuji.
Dokonáno jest!
///
Komentáře k článku: V objetí červí díry (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)