V Olomouci dějí se věci
V nedávných olomouckých poměrech by nebylo pomyšlení nasadit Modrovousův hrad maďarského modernisty Bély Bartóka, i když před třiašedesáti lety (1960) tu měl českou premiéru! Za důležitější považuji zdůvodnění volby titulu projektem inscenace, tématem, které režisérka Daniela Špinar srozumitelně promítla do jevištního řešení. Deklarovala své téma tranzice, jíž prochází, zabývá se proto otázkami, kdo je muž a kdo je žena, jak jsou vnímáni ve společnosti, jaké se k nim pojí předsudky a stereotypy, a dochází k tomu, že je v každém člověku zakořeněn princip ženy i muže, tvoří jednotku. Přečetl jsem z inscenace spíše kompatibilitu mužského a ženského vnímání světa, když to vyhrotím, vyrovnávání se mužského silového principu s ženskou jemností a důsledností, vlastně umíněností. Bez toho by lidský svět možná ani nemohl existovat.
Barbora Řeřichová a Jiří Přibyl ve výrazně stylizovaném výstupu v inscenaci Modrovousův hrad FOTO TEREZA HRUBÁ
Ať nahlíženo z té či oné strany, inscenace dokonale využila možnosti partitury z okruhu symbolismu a impresionismu. Maďarští skladatelé na počátku 20. století navazovali především na francouzské podněty, v tomto případě na Maurice Maeterlincka. Opera je dialogem Modrovouse a jeho poslední manželky Judity, on jí neochotně ukazuje sedm střežených komnat svého hradu, fakticky své duše, aby ji sedmá pohltila jako Modrovousovy předchozí ženy. Mluvený prolog k opeře, který diváky upozorňuje na to, že půjde o divadlo duše, zazněl z reproduktoru.
Příprava inscenace podobně jako v případě zdejší Rusalky začala hudební rozvahou, vlastní operu zarámovali dvěma mužskými sbory Zoltána Kodályho: Katonadal v úvodu přináší vojenskou hudbu, chcete-li testosteron, Esti dal, večerní píseň, přináší usmíření, jímž chtěla Špinar prosvětlit podle ní depresivní závěr opery. Myslím už zbytečně to zdůraznila ještě vsunutými patnáctiminutovými Kodályho Tanci z Galanty, přes významově působivé provedení zdejším baletem.
Judita v růžových svatebních šatech s vysokou květinovou korunou trochu připomínala ukrajinskou nevěstu, Modrovouse a ostatní muže (sbor) charakterizovala propocená tílka a kalhoty zavěšené na šle, protiklad ženské něhy a mužské síly. Prázdnému jevišti modelovanému tlumeným světlem vévodila jen telefonní budka, především symbol obtížné komunikace, a nejen mezi pohlavími. Výrazově obtížné party skvěle provedli Barbora Řeřichová a Jiří Přibyl, Rusalka a Vodník z předchozí inscenace, kterou také pěvecky i uchopením tématu ovládli. V Bartókovi zopakovali věcné gestické a pohybové jednání, své postavy tak mohou demonstrovat přesněji, než kdyby usilovali o vnějškovou realističnost. Zpívat v maďarském originálu bylo správné, mimo jiné se tím uvolnil prostor obecnějšímu vyznění partů. Petr Šumník nastudoval operu stylově, neváhal vyhrotit zvukové střety mezi jednotlivými pasážemi, olomoucký orchestr pojetí zvládl bezchybně. Báječná inscenace!
Vesničané v Zabijačce hodují, hraje dobově uniformovaná kapela FOTO JAN MUDRA
Projektem Zabijačka vtrhla do olomoucké opery mentalita souboru Run OpeRun a poetika režiséra Jiřího Havelky – vepřové hody (v ceně vstupenky) u dlouhých hrubých stolů doprovozené zpívaným příběhem řezníka, který přišel zdaleka, aby prase zabil a hody připravil. Ivan Acher s Martinem Konvičkou napsali hudbu z prostředí vesnických dechovek a triviálního „národního“ hospodského hulákání. Utahuje si z čecháčkovství, ale také připomíná i konkrétními citacemi nejčastěji české operní klasiky, zamontovali do partitury i koledu, filmovou hudbu a kdovíco všechno. Bylo čemu se zasmát! Opět Petr Šumník s olomouckým operním orchestrem by hudebními legráckami uspěl na kdejaké venkovské tancovačce – to je poklona! Deklarované smetanovsko-ladovské tradice jsou zcela zjevné, nepřikrášleně syrové.
Do sálu v pražském Vzletu taškařice dokonale zapadla. Jenže vznikla už pro ukončení českého předsednictví EU a neumím si představit, jak vyzněla v naleštěném sále Národního muzea a jak nejvyšší evropští potentáti ukusovali jitrnice a tlačenku a popíjeli k tomu pivo. Obsazení reprezentativní, v roli Řezníka Vlado Chmelo, David Szendiuch coby Starosta, jako Učitelka Vanda Šípová, v roli Hospodyně Markéta Cukrová a další! Projekt by nevznikl bez produkčního a tvůrčího propojení zřizovaného operního domu s nezávislou scénou a to je možná vůbec nejdůležitější imperativ projektu.
Moravské divadlo Olomouc – Béla Bartók: Modrovousův hrad. Opera o jednom dějství na libreto Bély Balázse. Hraje se v maďarském originálu s českými a anglickými titulky. Doplněno o sbory a Tance z Galanty Zoltána Kodályho. Hudební nastudování a dirigent Petr Šumník, režie Daniela Špinar, choreografie Daniela Špinar a Tono Ferriol, dramaturgie Vilma Bořkovec, scéna Lucia Škandíková, light design Karel Šimek, kostýmy Linda Boráros. Premiéra 17. února 2023.
Moravské divadlo Olomouc, Vzlet, Vosto5 a Run OpeRun – Ivan Acher, Martin Konvička: Zabijačka – hladový je vždycky smutný, nacpat bříško, to je nutný. Komická opera o třech dějstvích a dvou chodech. Libreto Jiří Havelka, Marta Ljubková, Veronika Loulová, režie Jiří Havelka a Veronika Loulová, dirigent Petr Šumník, Orchestr Moravského divadla Olomouc, dětský sbor Mifun pod vedením Jiřího Polívky, scéna a kostýmy Dragan Stojčevski, dramaturgie Marta Ljubková, choreografie Veronika Knytlová, producenti Petr Prokop a Jakub Málek. Premiéra 1. března 2023 ve Vzletu.
Komentáře k článku: V Olomouci dějí se věci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
