V Opavě lovili perly
Lovci perel jsou v obecném povědomí nepoměrně méně známí nežli Carmen proslulého skladatele. V pražském Národním divadle se hráli jedinkrát, a to před více než sto dvaceti lety, v posledních dvaceti letech u nás byli k vidění pouze v Brně (1996). Za menší popularitu může snad poněkud zamotaný, nevěrohodný příběh lásky, žárlivosti a obětování se, zasazený mezi brahmíny na ostrově Cejlon. Jinak totiž nutno říci, že Georges Bizet už ve čtyřiadvaceti letech dokázal napsat chytlavé lyrické melodie. Opera tak má rozhodně šanci být diváckým titulem.
Jan Morávek, sbor a balet FOTO TOMÁŠ RUTA
Škoda, že opavské nastudování postrádá větší lehkost a šarm. Kisun Kim má sice pro tenorového hrdinu Nadira krásnou barvu hlasu, ale vyloudit každý tón ho na premiéře slyšitelně stálo značnou námahu a v milostné árii jeho hlas selhal docela. Pravda, árie není vůbec snadná a dirigent Damiano Binetti poněkud bezohledně zvolil hodně pomalé tempo. Také Jan Morávek (Zurga) na svůj příjemný baryton příliš tlačí, a tak jen Katarína Jorda Kramolišová (Leila) si nepomáhala silou a dokázala vyjádřit jemnější citová hnutí postavy. Hudební nastudování ale nakonec podle mě patří k tomu lepšímu na opavské inscenaci, velmi dobře zněl též opavský sbor.
Režisér a zároveň scénograf Zdeněk Černín projevil vůli k nepopisnému, stylizovanému jevištnímu tvaru. Na plátno na pozadí promítl náladotvornou smyčku s poklidně se vlnícím mořem, v němž se odrážejí paprsky slunce či bledé světlo měsíce. Na konci mořskou idylu vystřídá pohled na ostrov v plamenech. Jinak si režisér vystačil s prázdným pódiem, příležitostně doplněným o posvátnou sochu. Tíha vyprávění příběhu měla patrně ležet na hercích, kteří neměli usilovat o realistické gesto, ale o obrazné vyjádření situace, o emoce: Nadir tak při vyznání na jevišti sestaví z červenooranžových šál nápis Je t’aime, stejné šály se na konci promění v plameny, ostrované do nich svážou Zurgu.
Nevím ale, co si režisér představuje pod tezí, že herci nekopírují hudební předlohu, ale často ve výrazu musí jít proti ní. A už vůbec nerozumím jeho víře, že pokud se to podaří, vznikne atmosféra napětí, která se přenáší do hlediště a divák může na vlastní oči a uši zakusit sílu Bizetova opusu a vychutnat si emoce, které jsou mnohdy v něm samotném „uspány“ způsobem života. Bizet ho vyruší a dopřeje mu zažít to, na co už možná zapomněl.
Mohu jen říci, co jsem na jevišti viděla: černé tanečníky a sbor v kostýmech odkazujících k brahmínům, mechanicky napodobující jakési rituály. A zpěváky, kteří buď jen pasivně postávali, nebo klopotně, bez vnitřního zaujetí a pochopení prováděli jevištní akci. Rádoby hlubokomyslná úvaha v programu, bezradnost v reálu.
Slezské divadlo Opava – Georges Bizet: Lovci perel. Dirigent Damiano Binetti, režie, scéna a kostýmy Zdeněk Černín, choreografie Martin Tomsa, sbormistr Kremena Pešakova. Premiéra 12. února 2012.
Komentáře k článku: V Opavě lovili perly
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
