Divadelní noviny > Kontext

V pastech zrůdných ideologií

Po biografické skládance Havel vstoupily do našich kin další dvě pozoruhodné české novinky – retrospektivní kroniky Šarlatán a Krajina ve stínu. Obě mají obdobný přesah: dotýkají se nedoléčených traumat naší nedávné minulosti.

Klíčové scény prvního příběhu, v němž se polská režisérka Agnieszka Holland inspirovala skutečnými osudy léčitele Jana Mikoláška, se odehrávají v padesátých letech.

Film začíná smrtí Antonína Zápotockého, čímž titulní hrdina ztratí svého všemocného ochránce. Zůstává jen otázkou času, kdy se tento vyhledávaný léčitel (v přesvědčivém podání Ivana Trojana) octne v soukolí komunistické zvůle. Spolu se svým asistentem Františkem (ztvárnil ho neznámý slovenský herec Juraj Loj) je ve vykonstruovaném procesu obviněn ze smrti dvou partajních funkcionářů. Vina se ale neprokáže a kurážný advokát údajných spiklenců (hraje ho Jiří Černý) navíc odhalí fakta o zmanipulovanosti celé kauzy…

Film Šarlatán má dvě základní dějové linky. První líčí Mikoláškovo léčitelské působení, díky němuž dosáhl famózního věhlasu i pohádkového jmění. Druhá popisuje dlouhodobý intimní vztah s jeho asistentem v dobách, kdy se podobné známosti musely tajit i vzhledem k faktu, že homosexualita byla v oněch časech trestná. Film je kultivovaně natočený a bezchybně zahraný: sekvence z hrdinova mládí (Mikoláška jako učedníka léčitelských a bylinkářských dovedností zosobnil Trojanův skutečný syn Josef) jsou laděny do tónů špinavě žlutých, scény s dospělým hrdinou rámují ponuré odstíny šedomodré.

Postava Mikoláška je sice plná životních rozporů, není to ale žádný šarlatán. V důsledku svých unikátních schopností se občas projevuje jako umanutý egocentrik, jindy jako laskavý a vstřícný filantrop. Vzhledem ke své pragmatické mravní ohebnosti prochází fašismem i poválečnými léty a dlouho se zdá, že jeho status trpěného prominenta nikdo ani v komunismu neohrozí… V intencích autorčiných předcházejících snímků lze její novinku chápat jako úvahu o lidské výjimečnosti v absurdních dobách všemožných diktatur. Navzdory nesporným řemeslným kvalitám však snímek nepatří k vrcholům autorčiny tvorby. Nabízí pouhou ilustraci konfliktní doby a kontroverzního člověka, jenž v dobách tuhého „vědeckého materialismu“ úspěšně koketoval s iracionálnem.

V soukolí stalinského teroru

Dramatičtější, mravně hlubší i aktuálnější je režisérčin předchozí film Mr. Jones (Pan Jones, 2019), který vznikl v polsko-britsko-ukrajinské koprodukci, v naší distribuci neobjevil a který byl rovněž inspirován skutečným osudem. V roce 1933 se britský novinář Gareth Jones vypravil do Ruska, aby odhalil pozadí tamějšího ekonomického „zázraku“ a pořídil interview se Stalinem. V Moskvě absolvuje dekadentní večírek, kde lze konzumovat vybrané lahůdky a užívat si s přítulnými slečnami. Idealistický hrdina mezitím zjistí, že jeho předchůdce byl zřejmě zlikvidován sovětskou tajnou službou. Vypraví se v jeho stopách na Ukrajinu, která je pravým opakem metropolitního luxusu, zaranžovaného pro režimu blízké novináře.

Drastické svědectví o uměle vyvolaném hladomoru, jehož klíčové pasáže přibližují děsivý rub chvástavé sovětské propagandy, se prolíná s podobenstvím o novinářské zodpovědnosti. Jones své otřesné poznatky zveřejní navzdory alibismu některých kolegů, jež bolševický režim zmanipuloval ve svůj prospěch. Jeho reportáž ze zbídačelé země navíc zásadně ovlivnila George Orwella při psaní jeho proslulé alegorie Farma zvířat.

V srpnu 1935 byl Gareth Jones při reportáži z vnitřního Mongolska unesen bandity. Cestoval s průvodcem, aniž věděl, že ten pracuje pro sovětskou tajnou službu. Byl zastřelen den před svými třicátými narozeninami, čteme v závěrečném titulku. Hypotéza o Jonesově vraždě – jako odplatě za odhalení stalinských lží – je docela pravděpodobná. Stačí si připomenout kauzu Skripal či nedávná šokující zjištění kolem kolapsu Alexeje Navalného.

Odsun jako primitivní pomsta

Na základě reálných událostí vznikla i česká novinka Krajina ve stínu, kterou podle scénáře Ivana Arsenjeva natočil režisér Bohdan Sláma. Předobrazem drásavého vyprávění byl masakr čtrnácti nevinných lidí, jenž se odehrál koncem května 1945 v obci Tušť na území někdejšího Vitorazska. Dění v obci nedaleko rakouských hranic autoři rekapitulují v širších souvislostech. V úvodních kapitolách filmu ukazují místy až fanatickou náklonnost německých obyvatel k führerovskému režimu, jež vedla k sousedským rozbrojům i k fyzickým půtkám.

Skutečné peklo však nastane až po konci války, kdy se někteří z rádoby vítězů začnou nelidsky mstít údajným kolaborantům. Strůjcem masakru je komunistický odbojář (hraje ho Csongor Kassai), jenž vzdáleně připomíná postavu varhaníka Očenáše z Jasného fresky Všichni dobří rodáci. V obou případech nejde o žádné primitivní devianty, ale o muže zdánlivě uvážlivé a tolerantní. Právě tím však oba zosobňují selhání novodobých intelektuálů v pastech zrůdných ideologií: od českých básníků opěvujících Stalina a Gottwalda přes Jeana-Paula Sartra, jenž v šedesátých letech propagoval maoismus, po studovaného Pol Pota v čele Rudých Khmerů, kteří v sedmdesátých letech rozpoutali genocidu v Kambodži.

Slámův film polemizuje s barbarským principem kolektivní viny a poukazuje na jeho paradoxní důsledky: nejpostiženějším z vyhnanců není Němka, ale Češka jménem Marie (v podání Magdalény Borové), jež pyká za své soužití s německým manželem. Z domovské vsi je znovu vyhnána v roce 1952 při takzvaném druhém odsunu, kdy komunistický režim pokračoval v šikanách údajných etnických nepřátel.

Krajina ve stínu nabízí i nevšední vizuální zážitek: kameraman Diviš Marek film nasnímal na černobílý materiál ve formátu „cinemascope“. Ten s pomocí zvláštních objektivů a speciálních projektorů obrazy roztahuje do nestandardní šířky. Košatost černobílých záběrů koresponduje s „širokospektrálním“ rozměrem tohoto podobenství o rozpadu přirozené pospolitosti, v němž ústředního hrdinu nahrazuje antiidylický „kolektivní portrét“.

Film Krajina ve stínu – stejně jako strhující divadelní inscenace Dechovka od Jiřího Havelky na stejné téma – poukazuje na jedno z nejbolestivějších traumat naší novodobé společnosti. Svou nemilosrdnou autenticitou a duchovní hloubkou přispívá k jeho kontinuální a mimořádně prospěšné léčbě. Kultura, ve které žijeme, je založena na etice. V momentě, kdy se začne porušovat a přestane se ctít morálka, tak se rozpadnou lidské vztahy, podotkl režisér Bohdan Sláma ohledně poselství svého výjimečného filmu. Bezděčně tak vyjádřil i podtext obou zmíněných děl od Agnieszky Holland.

• Autor: Jan Foll
• Publikováno: 28. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: V pastech zrůdných ideologií

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ