V poutech české minulosti

Nový film Radima Špačka s názvem Pouta je na české poměry odvážným pokusem o silné drama člověka uvnitř mechanismu zrůdné moci, zasazené do kulis mrazivé normalizace – potemnělé doby raně osmdesátých let. Kameramanu Jaromíru Kačerovi se v obraze podařilo dosáhnout působivě vybledlých barev, které z plátna přízračně „září“. Betonová poezie paneláků, jakoby opuštěného holého sídliště, připomene dobové urbanistické fotografie, továrna s předákem (Jiří Štrébl) a osamělou jeřábnicí je ironickým dobovým undergroundem opepřeným padesátými lety. Disidentská pracovna či ošklivý kancelářský dekor odkazuje k osmdesátým letům, tedy přesně řečeno k roku 1982, kdy se má odehrávat trochu rozdvojený děj filmu.

Jednak jde o politický thriller, jehož hlavní protagonista – rutinérský a ďábelský estébák se zoufale zamiluje do milenky sledovaného „podvraceče republiky“. Jednak se film – byť obraz banality zla a policejní šikany vyrůstá z politického melodramatu – snaží být širším dramatem o lidské statečnosti či nemožnosti odporu vůči zotročujícímu režimu.

Počátku filmu vadí přílišná rétoričnost vnější ošklivosti Československa šedivých osmdesátek, která se odráží ve všudypřítomné vulgaritě, s níž lidé komunikují a na sebe křičí. Nekonečné opilecké letargie, bufetová poživačnost kyselé dršťkové či policejní donášení doplňují očekávané dobové vtipy, stereotypní afektované pózy, jaké „nahodí“ každý amatérský divadelní spolek. Zdá se, že herci nemají důslednou režisérskou oporu. Své repliky vnějškově deklamují, tempo kolísá. A co hlavně chybí – filmové napětí, které by nevytvářela jenom kamera, make-up či kakofonní hudba, navozující existenciální pocit industriální deprese. Připomíná to divadlo ve filmu, mnohé scény volají po rafinovanějším filmovém aranžmá, samotný scénář známého publicisty Ondřeje Štindla film občas jen ilustruje.

Kdo by ale odešel po deseti patnácti minutách, připravil by se o to nejlepší. Postupné rozřešení složitě vystavěného, modelového příběhu o moci, která vnitřně rozežírá nejen své oběti, ale i katy, je o mnoho lepší. Životem okoralý estébák Antonín Rusnák (Ondřej Malý) se zaměřuje na dva podvratné živly s – podle čekistického hesla – „chladnou hlavou a horoucím srdcem“. Jedním z nich je mezinárodně uznávaný disidentský spisovatel Pavel (Luboš Veselý), který se snaží s totalitou moci „domluvit“. Píše si svoje disidentské texty, dává interview rakouské televizi, ale „hraje“ to i s estébáky, jimž dělá konfidenta. Něco řekne, něco ne, snad oni pochopí, že „s nimi vede svou válku“. Naopak čestný svéráz Tomáš Sýkora (Martin Finger) se snaží žít podle sebe. Azyl svobody nachází jedině po boku osamělé jeřábnice, Slovenky Kláry Kadlecové (Kristína Farkašová), třebaže doma se pro něj obětuje manželka, všemožně se pokoušející uchránit společnou domácnost, rodinu i děti.

V nekrofilním rozboru reálného socialismu autoři zvládli mnohem lépe estébáky, kteří se ocitají v rolích loutkovodičů i ďábelských pokušitelů. Jejich dramata jsou atraktivnější a skutečnější než životní peripetie zrazené Sýkorovy manželky, zbabělého a ješitného disidenta Pavla, slabošského Tomáše či přímočaré Kláry. Jedna z mnoha metafor, vyřčených ve filmu, přirovnává zvrácenou sílu totalitní moci k vnitřní propasti, do níž člověk padá. Jinde je plamenem, který člověka – podle estébáků – šoustá, až se mu to líbí.

Vztah Tomáše s Klárou naopak zavání schematismem, chybí jim opravdová milostná náruživost a intimita. Tomáš vůbec nepůsobí jako otec, jeho vztah k rodině je až povážlivě chladný a odtažitý. Klára je „neskutečně“ rozumnou a vyrovnanou holkou. Její milostné sblížení i rozchod s Tomášem se pohybují přesně v tom vnějším, povrchním, nepropracovaném schématu. Těžko pak uvěřit, že by se Tomáš tak statečně a především vtipně choval na vyšetřovně StB. Mnohem spíše lze v jeho postavě cítit nostalgii autorů po bigbíťáckých chlapech z dob minulého režimu, kteří se snažili nepoddat měšťáctví a nezadat si s bolševikem. Nějak tu dobu protrpěli v „zašívací“ práci, od svých rodin utíkali za milenkami, muzikou, hospodou, do přírody, k pivu, k táborákům, a dalšími, především „chlapskými“ radovánkami.

Naproti tomu postava estébáka Antonína nabízí jiný, strhující vhled do předpokoje moci. Tajní se v něm oslovují něžnými zdrobnělinami, cynicky žertují o službě, flirtují se sekretářkami a neustále se bojí… svých nadřízených, svých kolegů, dokonce i sami sebe. Rusnák je skutečnou lidskou, inteligentní zrůdou, která umí zmáčknout každou oběť. Herec Malý jej hraje s chladným pohledem, se zvláštním nahrbením těla, strojově „zvrácenou“ motorikou. Výsledný dojem podporují záchvaty dušnosti dokumentující, jak je jeho tělo prolezlé psychickou i tělesnou chorobou. Tohoto cynika si lze snadno představit jako domácího sadistu, bezcitného manžela, jemuž se shodou okolností dostalo moci vládnout i nad ostatními. Když uvěří, že i lásku lze získat mocí a zastrašováním, jedná s dokonalou, zvráceně mrazivou logikou. Pokouší se vyštvat Sýkoru s rodinou za hranice, aby mohl usilovat o Kláru jen pro sebe. Z hlediska dramatu je škoda, že se jeho plány divákům prozradí příliš brzy. Nicméně závěrečné setkání krásky a zrůdy stojí opravdu za to – je to jedna z nejlepších dramatických scén v českém filmu posledních dvaceti let.

Napadá vás při ní, že lidé režimu museli pohrdat těmi, jež se jim podařilo zlomit, a současně nenáviděli ty, kteří jim vzdorovali. Jejich paradox spočívá v tom, že se sami stávají největšími sluhy moci – a musejí si „svůj úděl“ těžce odpracovat. Jsou – jak také padne ve filmu – těmi, kteří se „nám“ vždycky smáli a jejichž děti nám budou chcát na hrob.

Snad proto se příběhy z naší nedávné minulosti tak obtížně vyprávějí.

Pouta, ČR (2010), 145 min. Režie: Radim Špaček, scénář: Ondřej Štindl, kamera: Jaromír Kačer, hudba: Tomáš Vtípil. Hrají: Ondřej Malý, Kristína Farkašová, Martin Finger, Lukáš Latinák, Luboš Veselý, Barbora Milotová, Oldřich Kaiser, Iva Pazderková, Jana Janěková.