Tahle země není pro šťastný
Divadlo Letí uvedlo nejnovější hru V Republice Štěstí Martina Crimpa a hrdě se honosí, že se mu ji pod vedením Martiny Schlegelové povedlo zinscenovat jako třetímu souboru na světě. S novým textem migruje do Švandova divadla i hudba holandského autora Roalda van Oostena, která je slovy Schlegelové kongeniální.
Natálie Řehořová, Hedvika Řezáčová, Richard Fiala a Natália Drabiščáková v inscenaci V Republice Štěstí FOTO ALEXANDR HUDEČEK
První ze tří částí začíná o Vánocích, kde se na první pohled spokojená sešlost chystá na slavnostní večeři. Kruh tvořený třemi generacemi se postupně hlouběji propracovává nejen pokrmem, ale také nejrůznějšími rodinnými patologiemi. Vzájemné popichování rozbije až příchod „ztraceného syna“ Boba (Richard Fiala), který rodině oznamuje, že s družkou Madelaine (Tereza Hofová) odchází někam daleko. Ironické dialogy, které postupně rozkrývají, nakolik jsou jednotliví členové rodiny narušení, případně pragmatičtí, Schlegelová inscenuje jako usedlou večeři. Usedlou doslova, protože od stolu téměř nikdo během prvního obrazu nevstane. Scénu rytmizuje režisérka střídáním plynulé konverzace a konzumace. Návrat syna není v obraze ničím zvratným a šok, který by měl způsobit příchod Boba, také nenastává. Hofová sice představuje zlého kritika přílišné uzavřenosti rodinné komunity a jejích snah udržovat umělou pohodu, ale vše, čím rodinu plísní, nevyznívá. Poněkud samoúčelné rozhodnutí obsadit babičku Vladimírem Markem mělo ovšem v inscenaci svůj nesporný půvab. Marek si s rolí pohrával nad rámec inscenace a jeho soukromý kabaret ozvláštňoval poněkud sterilní obraz i celek.
Druhý obraz se poté zlomí do jakéhosi přehledu všemožných pravidel, jak úspěšně přežít v bublině tvořené všudypřítomnou reklamní estetikou. Úplná rezignace na postavy je spolutvořena volným proudem nejrůznějších návodných hesel, která se vysmívají konzumerismu. Jestliže byl první obraz scénkou rodiny u večeře, lze druhý vyložit jako předváděcí show aerolinií. Papírové figuríny zpodobňující Hofovou v uniformách nejrůznějších povolání (např. letuška) se míhají mezi herci posedávajícími na elevovaném jevišti. Do nepřetržitého toku replik občas zabloudí i píseň. Parodie protestsongu úšklebně zlehčují individuální i společenské jistoty (např. zdravotní péče).
Závěrečná část má být vyvrcholením cesty Madeleine a Boba, které se odehrává v mlhavých kulisách Republiky Štěstí. Zastřený rozhovor, skoro jako z nějakého tajuplného sci-fi, režisérka také nijak výrazně nevykládá. Její jediný vklad do scény je změna atmosféry jiným spektrem barevných filtrů. Je to také scéna, ve které Schlegelová plně potvrzuje, co píše v rozhovoru pro program. Nechává se slyšet, že úplně nerozumí, o co ve hře jde, a přesto si o ní myslí, že je: provokativní a zábavná.
Text je skutečně plný provokace. Největší napětí v něm vzniká rychlým střídáním protikladných analytických a kritických částí s naprosto nihilistickými průpovídkami a bezobsažnými slovními konstrukty. Hříčka je však v nesouladu s otrocky popisnou režií, která veškerou jeho inspirativnost ubíjí na úroveň konverzační komedie. Navíc základním nedostatkem celé inscenace je hudba, která není „kongeniální“ s vtipnými písňovými texty (překlad Jan Šotkovský a Miroslav Ondra). Připomíná kombinaci nejpříšernějšího výběru normalizačních hitparád a amatérských pokusů o synthpop.
Hodnocení: 2
Viz také recenze Michala Zahálky Žádná z těch příšerných her (hodnocení 4)
Divadlo Letí – Martin Crimp: V Republice Štěstí. Překlad Jakub Škorpil. Režie Martina Schlegelová, dramaturgie Marie Špálová a David Košťák, hudba Roald van Oosten, scénografie Jana Špálová. Premiéra 15. ledna 2014 ve Studiu Švandova divadla.
Komentáře k článku: Tahle země není pro šťastný
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martina Schlegelová
Mám jistou posedlost
opravovat lidi, kteří mě nesprávně citují. Ve zmíněném rozhovoru se píše doslova toto:
„Otázka: Letí hru V Republice Štěstí uvádí jako třetí divadlo na světě, a to po tak zvučných jménech jako je Royal Court Theatre v Londýně a Deutsches Theater v Berlíně. Jak k tomu došlo?
Odpověď: Přesně před rokem jsem viděla světovou premiéru v Londýně. Inscenace mě silně znepokojila. Zejména proto, že jsem úplně nepochopila, co ta hra vlastně říká. Jen jsem cítila, že mě provokuje a baví. Pochopila jsem ji teprve, když jsem si ji na hotelu v noci přečetla.(…)
Otázka: A o čem tedy podle tebe hra je?
Odpověď: O systému, ve kterém žijeme a který nás manipuluje. Můžeme mu říkat třeba kapitalismus, konzumní společnost nebo globalizace. Manipuluje nás hrozně chytře. Přesvědčuje nás totiž o naší individuální svobodě, ale ve skutečnosti z nás dělá jenom „dav individuí“. To je pro systém bezpečné. Takový jedinec je hrozně slabý, zaměstnaný jen sebou samým, nedokáže systém změnit, nedokáže se ani spojit s ostatními. Proto je potřeba posílit v lidech individualismus, nastavit mezi ně neviditelné bariéry.
Hlavní postavou je pro mě Strýček Bob. Jeho partnerka Madeleine je vlastně symbol toho systému. I ona ho stále přesvědčuje o jeho individuální svobodě a staví kolem něj ty nenápadné bariéry, manipuluje ho. V osobní rovině je pak Madeleine jakousi současnou obdobou Lady Macbeth.“
Konec citace
Takže to, co jsem okamžitě nepochopila, nebyla hra, ale její britská inscenace. Proto jsem si následně přečetla hru, a tu jsem – světe div se – pochopila. Jak jsem ji pochopila, vysvětluju v další odpovědi.
Můžeme polemizovat o tom, zda jsem ji pochopila správně, nebo zda si náhodou nevymýšlím. Ale takový imbecil, abych veřejně prohlásila, že nechápu hru, kterou dva měsíce zkouším, prosím nejsem.
Asi jste moji odpověď tedy nepochopil
🙂
PS: Kde se vám tam proboha vzala ta letuška? Za letušku odmítám nést odpovědnost – nevím o tom, že by se jakákoli letuška vloudila na scénu!
PPS: To, že je Oostenova hudba kongeniální si myslí především autor Martin Crimp a bývalý umělecký šéf Royal Court Theatre, který světovou premiéru režíroval. Já jejich názor sdílím, ale nejsem jeho původcem.
18.02.2014 (23.44), , Trvalý odkaz komentáře,