Rozpačitá revue, řekl bych
Kdo jiný než Ondřej Havelka byl práv uvést na filmové plátno či divadelní jeviště osudy swingového všeuměla a správného chlapa Jiřího Traxlera. Stýkal se s ním v posledních letech jeho dlouhého života a natočil o něm báječný televizní dokument. S kým jiným měl psát než s Martinem Vačkářem a co jiného než swingovou revui – první takovou, Mou férovou Josefínu, uvedli v roce 1994, poslední, Zločin v posázavském Pacifiku, roku 2011. Všechny parádní, jen ta nynější, traxlerovská, nazvaná V rytmu swingu buší srdce mé nevyšla, myslím, pro nerozhodnost, o čem, jak a kde se má hrát.
Pavla Beretová (Zuzana) s Igorem Orozovičem (Jiří Traxler) zpacifikovali dotěrného ozbrojeného esesáka… FOTO PAVEL NESVADBA
Předně dílu neprospělo jeviště národní kapličky, v pozlaceném portálu pod nápisem Národ sobě jsou Havelkovy vtipy a gagy jaksi nesmělé. Technicky je ta podívaná s retro filmovými dotáčkami trochu chudá, ovšem jevištní vozy posunují technikáři ručně zřejmě proto, že se vedle revue trochu promítá a zřejmě i točí pomyslný film pro pamětníky. Vybrousit jen jedno nebo druhé k dokonalosti by, myslím, odstranilo stylové kostrbatosti (včetně rozvleklého temporytmu) a prospělo by hlavně herectví, které se nemůže rozhodnout mezi revuálním tanečním pohybem a gestickými naivismy filmů pro pamětníky, to vše lomené nesnesitelnou dávkou groteskního přehrávání postav hodných opovržení – gestapáků, soudružek učitelek a svazáků. Trpí tím i čím dál okázalejší a prvoplánovější padoušství Traxlerova původně přítele, posléze udavače a estébáka Jindry Feixe v podání Jana Bidlase. Nenávidí Traxlera, protože mu přebral Zuzanu (Pavla Beretová jí dala krásu a přirozenost) a utíká s ní před komunisty „za kopečky“ – pronásleduje je tak horlivě, až se samopalem v ruce přeběhl v hustém lese (projekce) na německou stranu a tam ho zastřelili – jestli to mělo být legrační nebo vážné, zřejmé nebylo. Podivnou smrtí zlosyna neskončil, ale přestal rozpačitý příběh, který autoři vyprávěli sice jako pohádku (začali a končili slovy bylo nebylo), ale konstruovali ho podle pamětnických filmových love story a zatížili historickým dokumentarismem. Scenáristické neobratnosti vyvolávaly neobratnosti jevištní, třeba naivně dramatickou rvačkou Traxlera s gestapáky (o Zuzanu, přirozeně). Jeden z nich, Major Traxler(?!), však miluje jazz a swingující muzikanty před svými soukmenovci chrání! Karel Dobrý ho lidsky i stylově zdůvěryhodnil, jak mohl, ale úplně to nešlo.
Závěr představení, ale i jeho průběh zachránil výtečný orchestr Melody Makers Ondřeje Havelky, sám o sobě dobrý důvod, proč revui hrát. Jenže jeho profesionalitu snižuje zpívání činoherců – vcelku je to jen národnědivadelní hra na revui. Taková „revue na divadle“. Jak to zřejmě mělo vypadat, dokládá Igor Orozovič v postavě Jiřího Traxlera – stylově zpívá, hraje na piano, přesně pointuje gesta i repliky, elegán každým coulem. Ani šikovná zpěvačka Rozálie Havelková, kterou otec úspěšně nasadil už do předchozí trampské revue z posázavského Pacifiku, si nemůže dost dobře hrát zrovna na Inku Zemánkovou. Divím se, že Ondřej Havelka v inscenaci sám nevystupuje, hodně by to zvýšilo její diváckou atraktivitu. I tak na swingovou hudbu a na vizuálně milé retro (Kateřina Štefková postavy oblékla dokonale!) diváci, myslím, rádi přijdou a neobratnosti odpustí.
Národní divadlo – Martin Vačkář, Ondřej Havelka: V rytmu swingu buší srdce mé. Režie a hudební dramaturgie Ondřej Havelka, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková, aranžmá a hudební nastudování Jakub Šafr a Juraj Bartoš, choreografie Jana Hanušová a Janek Kabelka, dramaturgie Marta Ljubková a Martin Urban. Premiéra 10. září 2015. (Psáno z reprízy 23. září 2015.)
Komentáře k článku: Rozpačitá revue, řekl bych
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Štědrý
Rozhodně nesouhlasím s panem Hermanem.
Nejsem častým návštěvníkem divadla, natož Národního, nějaký ten koncert Ondřeje Havelky a Melody Makers nebo OPSO jsem již navštívil. Představení V rytmu swingu tančí srdce mé je asi to nejlepší, co jsem kdy v divadle viděl. Zábavné, s muzikou, která se mně vrývala pod kůži a měl jsem obavy, jestli svým pohupováním se do rytmu neruším své sousedy na křesle. Ani na minutu jsem se nenudil a užil si představení až do konce stejně jako zaplněné hlediště, které na konci mohutně aplaudovalo. Výborné herecké a pěvecké výkony, jediné, s čím mohu s panem Hermanem souhlasit, je absence Ondřeje Havelky. Jistě by mu nějaká role slušela.
20.11.2016 (12.59), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pane Štědrý,
děkuji za komentář, odlišné názory jsou u nás vítány! Jen připomínám, že po roce provozování se mohla inscenace proměnit.
20.11.2016 (13.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Zdeněk Skalický
Je mi líto,
ale já bych nejen s panem Hermanem souhlasil, ale byl bych ještě přísnější. Vyjma výkonu orchestru to byla nuda, nuda a zase nuda, zřejmě způsobená dramaturgickou nerozhodností, a tím plytkostí dialogů a zápletek. Banální milostný trojúhelník, ploché historické kulisy, laciné vtípky např. s americkou žvýkačkou mi přišlo jak humor vhodný pro děti školou povinné. Proto jsem o přestávce opustil sál. Bohužel.
06.02.2017 (13.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pane Skalický,
děkuji za názor. Je dobře o věcech diskutovat!
06.02.2017 (14.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Jarmila Horová
Dobrý den,
po včerejším shlédnutí představení v Janáčkově divadle si dovoluji napsat svůj názor. Strašně jsem se těšila, ale bohužel jsem byla zklamaná. Příběh je zbytečně zdlouhavý. Velký nepoměr mezi mluveným slovem a hudbou bohužel na úkor hudby a zpěvu. Tři hodiny byly téměř k nevydržení, nedivím se, že pán odešel už o přestávce. Hlavní představitelka přehrávala a se zpěvem to také nebylo dobré… Představitel J. Traxlera si zaslouží pochvalu.Kapela a ostatní zpěvačky jak jinak než vynikající. Skoda.
04.04.2017 (14.03), , Trvalý odkaz komentáře,