Divadelní noviny > Zahraničí

V Salcburku historicky i současně aneb Podtitulek o titulním titulku

Závěrečný týden Salzburger Festspiele přinesl v posledních reprízách oper Fierrabras Franze Schuberta a La Cenerentola Gioachina Rossiniho komplementární podíl „historicky poučené“ interpretace: Fierrabras je rekonstrukcí dobové jevištní praxe, hudební provedení je dnešní, La Cenerentola (čili Popelka) zazněla s komorním orchestrem využívajícím dobovou poučenou interpretaci, inscenace však přesadila pohádku do současné Itálie.

Fierrabras už není nedramatický

Libretista Schubertovy opery Joseph Kupelwieser vytvořil na základě starofrancouzského hrdinského eposu Fierrabras (asi 1170) a ságy Eginhard a Emma obvyklou směs historického příběhu (boj krále Karla Velikého s Maury) s příslušně zamotanými milostnými vztahy. Dobovou operou od útlého mládí poučený Schubert napsal partituru s ohromující invencí (nejen melodickou), krásné nápady občas zopakoval v trojdílné formě, místo secco recitativů použil mluvenou prózu a ve vypjaté dramatické situaci také rousseauovský melodram. Hojné bojové scény buď vypráví pozorující osoba, nebo je znázorňují fanfáry za scénou, či orchestrální zvukomalba. Schematický, někdy překotně rozvíjený děj vysoce vyvažuje nádherná, naprosto přiléhavá hudba.

Hraje se v nápodobě historických dekorací, včetně technických detailů (průsvitka). Nádheru dvorního divadla, v němž opera za Schubertova života nikdy nezazněla, evokují přidané proscéniové portály i obraz rozhrnovací opony s draperiemi na moderní pevné oponě. Divák jako by si prohlížel rytiny ilustrující rytířský román. Jen černobílé a převážně ploché dekorace (s plastickými perspektivními prvky) možná vyjadřují určitý odstup inscenátorů, možná lehkou ironii. Stejně tak kostýmy: bílí (s černými vzory) jsou franští rytíři a královský dvůr, černí jejich maurští protivníci. Při happy endu je historické dějiště zrušeno a na horizontu vyjde rudé srdce v oblacích (jediný barevný prvek dekorace).

Je logické, že i režie Petera Steina je reminiscencí na 19. století v tradičně „operních“ aranžmá, pohybech i gestech postav, což zpěvákům očividně vyhovuje. Obsazení staví kromě hlasových oborů také na fyzické typologii: maurskému vojevůdci Fierrabrasovi věříme jeho „železné paže“ (Michael Schade); Emmě nevinnost princezny (Julia Kleiter), její královský otec Karel Veliký je mladistvý rozhodný vojevůdce (Georg Zeppenfeld), Eginhard (Benjamin Bernheim), zamilovaný do Emmy, je vzhledem i fyzickými dispozicemi lyrický chlapec. Logice obsazení odpovídá i hrdinný rytíř Roland (Markus Werba), poněkud ji narušuje jen postava Fierrabrasovy sestry Florindy, Dorothea Röschmann v ní přes veškerou snahu působí poněkud usedleji. Pěvecky všechno výborné s výjimkou zpočátku poněkud unaveného hlasu právě Dorothey Röschmann.

Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Inga Metzmachera dali vyznít všem kvalitám Schubertovy hudby – drobným problémem byly občasná zvuková dominance žesťů a ojedinělý nesoulad s jinak velmi dobře zpívajícím sborem (Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor, nastudoval Ernst Raffelsberger), způsobený příliš rychlými tempy.

Zakořeněný názor, že Fierrabras je nedramatické dílo, vzal v Salcburku za své.

Jak uklízečka ke štěstí přišla

Libreto k opeře La Cenerentola napsal Jacopo Ferretti Rossinimu náhradou za text zamítnutý církevní cenzurou. Prvky děje i strukturu narychlo převzal z Isouardovy opery-féerie Cendrillon (1810). Poznávacím znamením není střevíček, ale náramek, který dá Popelka princi při prvním setkání, zlá macecha je nahrazena zadluženým nevlastním otcem (Don Magnifico), který Popelku připravil o dědictví – bylo třeba napsat roli pro bas buffo. Dobré víly nahradila postava Alidora, princova vychovatele, který je hlavním hybatelem děje – v salcburské inscenaci se na jeho pokyn proměňuje i dekorace, v závěrečném sextetu zabalí všechny do průsvitné fólie.

Rossini nenapsal pouze veselou, ale také citově hlubokou hudbu – taková je už vstupní prostá, dojemná až melancholická píseň Angeliny (jak se tu Popelka jmenuje) o králi, který si ze tří nápadnic vybral tu s čistým a dobrým srdcem, skladba, jež předjímá příběh a jejíž další sloky zazní v průběhu opery. Koloratury nejsou demonstrací virtuozity, vyjadřují charakter každé postavy: part Popelky vykresluje její citovou hloubku, naopak koloratury zlých sester (soprán a alt) Clorindy a Tisbe i otce Dona Magnifica jsou zřetelnými karikaturami.

Opera se málo hraje právě pro velmi obtížné pěvecké party, hlavní postava je navíc napsána pro dnes velmi ojedinělý hlasový obor, koloraturní mezzosoprán, zasahující ovšem do sopránových výšek. V Salcburku však mají jedinečnou Cecilii Bartoli, k níž se připojili Javier Camarena (Don Ramiro, princ), Enzo Capuano (Don Magnifico), Nicola Alaimo (Dandini), Ugo Guagliardo (Alidoro), Lynette Tapia (Clorinda) a Hilary Summers (Tisbe). V jejich podání znějí koloratury lehce, jakoby mimochodem (na rozdíl od často slýchaného usilovného vyrážení tónů). Pěvcům pomohlo i nižší ladění (430 Hz) historicky poučené interpretace, na kterou komorní orchestr Ensemble Matheus specializoval jeho zakladatel Jean-Christophe Spinosi. V tomto podání zní Rossiniho hudba barevněji, dialog instrumentální a vokální složky je zřetelnější. Zvukový obraz měl proto podobný spád jako dialogy v brilantně provedené italské veselohře.

Hraje se v současné Itálii, první dějství v poněkud ošuntělém bufetu Dona Magnifica, druhé v mondénním princově paláci. Režie Damiana Michieletta je v absolutním souladu s gestikou hudby, proměny pohybu a inovace reálií nejsou násilné. Princ není ztělesněná ušlechtilost – když si přijede pro nevěstu luxusním automobilem, nabourá Magnificův bufet. Ani happy end, svatba prince a Angeliny, není jen tableau smíření s poletujícími mýdlovými bublinkami a krásně zabalenými dárky – jsou v nich žluté pracovní rukavice, pro každého pak shůry sjede kbelík s hadrem a odpuštění si musí vykoupit tvrdou prací, jakou vykonávala Popelka! V tomto pojetí není Rossiniho opera jen perlivou buffou, ale příběhem ze života.

Další změna ve vedení festivalu

Opět se uzavírá jedno období salcburského festivalu: po sporech s kuratoriem kvůli financím končí dva roky před vypršením smlouvy dosavadní intendant Alexander Pereira (bude řídit milánskou Scalu), přestože pro festival získal významné sponzory a letošní předběžný finanční výsledek je víc než dobrý. Následující dva roky festival povede dvojice Helga Rabl-Stadler (dlouholetá prezidentka direktoria) a Sven-Eric Bechtolf (režisér, dosud odpovědný za činoherní produkce festivalu); veřejné subvence budou zvýšeny o dva a půl milionu eur (dlouho o to marně žádal Pereira).

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 14. října 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: V Salcburku historicky i současně aneb Podtitulek o titulním titulku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ