V samotě bavlníkových polí
Do diskusní arény vhazujeme další kus masa: inscenaci Michala Pěchoučka hry Bernarda-Marii Koltése V samotě bavlníkových polí, jež měla premiéru 9. března v pražském Divadle Komedie. Dostalo se jí razantních odsudků i poměrně vstřícných ohlasů. V týdeníku Reflex ji kritici obdařili hodnocením od 1 do 3 z 5-ti možných, v hodnocení DN, které vyjde v č. 7, dopadla o něco lépe. Názorový rozptyl ale možná ještě víc vyvstane, přečtete-li si kritiky. Dvě z nich (se svolením autorů) přinášíme, aby vznikl základ pro diskusi, jež bychom v této rubrice rádi vyvolávali. První z nich vyšla v Lidových novinách 14. března a jejím autorem je Vladimír Just. Druhou publikoval deník E15 19. března a napsal ji redaktor DN Vladimír Hulec. Obě publikujeme v původních, deníky nekrácených a neupravovaných verzích.
red.
Neznám žádný soumrak, ani touhy žádného druhu, a nechci vědět o příhodách, které mou cestu kříží… (Jiří Černý v roli Klienta/Kupujícího). Foto DOMINIK GAJARSKÝ
x
Smutná samota v Komedii
Pražské komorní divadlo završuje v Divadle Komedie svou poslední (a jubilejní) desátou sezónu, a bylo by smutné, kdyby se naše nejosobitější divadlo vpravdě evropských parametrů loučilo s diváky takovými nepodary, jakým je inscenace režiséra a scénografa Michala Pěchoučka V samotě bavlníkových polí.
Místo přesnosti mlha
Jestliže Pařízkovy a Jařabovy inscenace velkých dramaturgických témat a autorů, na jaké jsme tu zvyklí (od Schwaba, Bernharda, Musila, Handkeho, Rotha, Conrada ke Klímovi, Hostovskému, Urzidilovi, Kafkovi nebo nejnověji Fassbinderovi) se vždy vyznačovaly fascinující přesností, minimalistickou oproštěností výrazu, soustředěním k tématu, jež vedlo k analogicky zasvěcenému soustředění i u diváků, jaké mohou Komedii jiná divadla jen závidět, tentokrát jsme svědky opaku. Přibližnost, mlhavá zašifrovanost, výtvarná opulentnost v nekonečném, časem nesnesitelně nudném hýčkání jediného nápadu – postupného svěšování a zavěšování prádla, visícího na zhruba desítce šňůr po celé délce jeviště. Francouzský dramatik Bernard-Marie Koltes nepředepisuje detailně místo, na němž se jeho hra – dialog (nebo spíše dvojjediný monolog v jedné mysli?) mezi „dealerem“ a „klientem“ odehrává, takže fantazie má zelenou. Pěchoučka, excelentního výtvarníka, ta otevřenost inspirovala k vizi sušárny prádla snad kdesi na sídlišti, v samotě „pouště velkoměsta“; asi ho zlákala možnost učinit si z jeviště alternativní výstavní síň, kde na pevné šňůry mohl libovolně zavěšovat nejrůznější barevné i bílé ručníky, deky, župany či jiné kusy prádla (mezi nimiž občas vykukují, šňůry podlézají, přelézají či se na nich houpou oba protagonisté). A tak mohl Pěchouček vlastně pokračovat – jak kdesi poznamenal – v intencích své loňské instalace závěsných tapisérií. Z textilií je slátána i dryáčnicky pestrobarevná opona, jíž při klaněčce – zde jistě originálně – dva fámulové ručně vytahují a stahují jak na starém sousedském tyátru. To všechno chápu (a oceňuji), jenže režisér nedocenil rozdílnou povahu vnímání divadelního a výtvarného média: zatímco výtvarným objektem mohu se kochat pět, šest minut, kdyby mě někdo nutil u něho stát a dívat se na totéž bezmála dvě hodiny bez přestávky, mé nadšení by jistě vyprchalo. Proto jsem se přestával divit stále častějším pohledům premiérového publika na hodinky – obvyklé hluboké souznění s tématem, dialogem a jeho jemným sémantickým posunům se tentokrát nekonalo.
Nejsem tu proto, abych poskytoval rozkoš, ale ale abych vyplňoval propast touhy, abych touhu připomínal, abych touhu donutil mít jméno… (Ivana Uhlířová v roli Dealera/Prodávajícího) Snímek DOMINIK GAJARSKÝ
Klausurní etudy?
Cítil jsem jednu chvíli radost obou aktérů z možnosti pohrát si aspoň s kolíčky na prádlo a jimi prodlouženými prsty, a využít tohoto detailu k drobným alotriím, jež snad jedině zaznamenaly odezvu v pokašlávajícím publiku. Přitom základní inscenační posun – znejišťující a četné asociace vzbuzující záměna pohlaví „dealera“ na „dealerku“ (Ivana Uhlířová, jejím partnerem je Jiří Černý) – byl zdařilou inovací, a to v duchu autorovy představy o „něžné nerozhodnosti věcí“, včetně změny pohlaví („pohlaví muže se neustále přemisťuje sem a tam, nezůstává na jednom místě“, až se „vůbec žádné pohlaví nepodobá žádnému jinému“, tak jako „roční mezidobí nejsou ani zima přestrojená za léto ani léto za zimu“). Oba aktéři Koltesova dialogu se navzájem přitahují i odpuzují (autor na téma lásky poznamenává, že „nemá chuť líbat se s lidmi, které má rád, a nemá chuť milovat lidi, s nimiž se líbá“). Proto se permanentně provokují i trápí, jsou si však vědomi. že člověk není schopný druhému činit větší utrpení, než jaké by sám snesl, a děsí se pouze takového, jež si umí představit. Při poslechu podobných sofistikovaných sentencí, a zároveň při pohledu na bezradnost obou převážně je jen monotónně memorujících aktérů, ve mně rostl pocit, že se ocitám na inspekci kdesi ve škole na letmo nahozených klauzurních cvičeních, jež by soudný režisér, chtě-li by s tím vyjít před lidi, prosil sítem inscenačního procesu – a výkladu (který se nekonal). A v důsledku toho narůstala chuť si povýtce „literární“ hru znovu přečíst a promítnout si jí, namísto do brzo okoukaného „velkého prádla“, do světel vlastní imaginace.
Už při Krausových Posledních dnech lidstva mne napadlo, proč právě ty největší, profilové, a interpretačně nejnáročnější (chcete-li „knižní“) tituly přenechávají kmenoví režiséři Komedie mladším, méně zkušeným kolegům (jakoby mistři raději dělali Fausty dle Matěje Kopeckého a Goetha přenechali tovaryšům). To jsou jen některé z důvodů, proč inscenaci považuji za zatím asi nejslabší opus, který jsem za posledních deset let v Komedii viděl.
Hodnocení: @
VLADIMÍR JUST
Tak jako já vím, s nezvratnou jistotou, i když si to neumím vysvětlit, že země, na níž vy, já i ostatní spočíváme, sama také spočívá v rovnováze na rohu býka, kde ji takto udržuje ruka prozřetelnosti… Snímek DOMINIK GAJARSKÝ
///
V Divadle Komedie se dotýkají nesnesitelné tíže bytí
Inscenací dialogu – či možná vnitřního dvoj-monologu – Bernarda-Maria Koltése V samotě bavlníkových polí překročila dramaturgie pražského Divadle Komedie další rubikon současného českého avantgardního/intelektuálního divadla. S neochvějnou vírou v obraz a slovo se pouští zatím nejdál v mapování vnitřního světa člověka. Člověka posedlého pochybami, opuštěností a bolestí samotného bytí.
Textu se s opatrností introverta a odvahou (divadelního) sebevraha zhostil výtvarník, nositel Ceny Jindřicha Chalupeckého (2003) a v posledních letech i divadelní režisér (má za sebou několik inscenací v nezávislém klubu pražské periferie MeetFactory) Michal Pěchouček. Z textu, který je původně dialogem Dealera a jeho Klienta nevypouští snad ani hlásku. Věří v působivost pronášených úvah a myšlenek, v sílu obrazu. Herce vede k monotónnímu deklamování a velmi jednoduchým pohybovým aranžmá. Po celý čas se dotknou snad jednou, dvakrát. Na jevišti je v úvodu před diváky monumentální obraz složený z mnoha přes jeviště roztažených šňůr s těsně vedle sebe na nich rozvěšenými kusy prádla. Spodků, svršků, ložního. Jako bychom se ocitli na půdě starého domu. Klient v podání Jiřího Černého je zprvu sám. Pomalu svěšuje prádlo a hovoří s – v úvodu za prádlem skrytým – Prodávajícím, jímž je Ivana Uhlířová, v programu vedená jako Ivan Uhlíř. Právě hra pohlaví, lépe řečeno neurčitost pohlaví a z toho plynoucí neurčitost vlastní identity, je jedním z hlavních (nevyřčených) témat textu. Ostatně je to i celoživotní téma dramatika Koltése (1948-1989), u nás asi nejvíce známého dramaty Roberto Zucco, Boj černocha se psy, Návrat do pouště a Tabataba, jež se hrála i na českých a moravských scénách. A je to i téma Pěchoučkovy formálně provokativní, ale vždy velmi introvertní výtvarné i performanční tvorby. Koltésův aristokraticky znějící, básnivý text jemně a opatrně „svěšuje“ ze šňůry inscenačního času jako herci kusy prádla. Vznešeně, opatrně, možná až s přílišným ostychem. Herci jako by pro něj nebyli důležití. Jsou spíš manekýni než interpreti. Je to pro diváky i samotné performery náročná a někdy těžko stravitelná výzva. Oba by jistě dokázali intenzivněji rozehrávat vznikající situace a vzájemný vztah. Divák by jistě ocenil aspoň okamžiky napětí a divadelní (sou)hry. Zdá se však, že režisér si to za žádnou cenu nepřeje. Dokonce, ani když do prostoru zčistajasna vstoupí třetí – mlčící – postava (Stanislav Majer), sundá prádlo z několika zadních šňůr, naloží je do koše a zase odejde. Dealer s Klientem v tu chvíli jen tiše leží na zemi. Jako by tam nebyli. Jako by mezi nimi nic nebylo. Jako by byl každý sám…
Co si ode mě slibujete? Každý váš pohyb, ve kterém tuším ránu, končí jako pohlazení... Snímek DOMINIK GAJARSKÝ
Když pak v závěrečné scéně Dealer zmizí a Klient zůstane na pustém jevišti sám jen s prázdnými šňůrami nad svou hlavou, má divák zvláštní, neuchopitelný pocit, jako by byl po celý čas v příšeří kostela a hleděl na oltář. Jako by představení bylo jediným, nekonečně statickým obrazem. Otiskem samoty, smutku a zoufalství. Jako by hlavním a jediným tématem byl z kříže snímaný, věčně přítomný a nikde neviděný Kristus. Bolestné Já a ne-Já v nás. Jako by na jevišti zůstala Matka, jež drží ve svém klíně Kristovu hlavu. Jako bychom byli přítomni živému obrazu Piety. Piety jen s tušeným Kristem. Kristem v nás.
Když na úplný závěr spadne z výše jeviště obrovská barevná opona sešitá ze spousty naivistických motivů, která vše překryje, je to, jako bychom z temnoty a klidu kostela vyšli na divoké tržiště světa. Jako bychom se (opět) ocitli na prudkém světle a temnotu v sobě překryli šaškovským kabátem.
Inscenace V samotě bavlníkových polí není pro divácké přijímání a porozumění jednoduchá. Dokonce by se dalo říct, že je nesnesitelná a její interpretaci musí každý divák hledat sám ve své zkušenosti, ve své imaginaci. Je k uzoufání monotónní, příšerně dlouhá, nevýslovně statická. Pěchouček není divadelník. Text nechává volně plynout. Hercům dává především pokyny výtvarníka, pro kterého je důležitá kompozice těl a rekvizit v prostoru, podstatná je (sou)hra světla a tmy. Netrápí ho úmorná délka představení, monotónnost slovních projevů i samotného jevištního dění. Důležitá je nesnesitelná tíže bytí, mor samoty. Samoty bavlníkových polí.
Je to neobyčejná inscenace, výlučná i v náročné dramaturgii Divadla Komedie. Pro diváky, pro něž je divadlo především dramatickým žánrem, by možná mělo v programech stát: Toto není pro vás! Divadlo Komedie jí dokazuje, že i v konci éry stávajícího týmu má odvahu experimentovat, otevírat další prostory pro současné texty a ubírat se dál a dál do nejhlubších vrstev lidského bytí. Co víc si od umění přát?
Hodnocení: @@@ 1/2
VLADIMÍR HULEC
Divadlo Komedie Praha – Bernard-Marie Koltés: V samotě bavlníkových polí. Překlad Daniela Jobertová a Václav Jamek, režie a výprava Michal Pěchouček, výtvarná spolupráce Dominik Gajarský, choreografická spolupráce Jiří Adam, světla Robert Vdoviak, zvuk Robert Vergner, dramaturgie Viktorie Knotková. Premiéra 9. března 2012.
V pohledu psa se zračí jen a jen předpoklad, že všechno kolem něho je zcela jednoznačně psí… (Stanislav Majer v roli náhle se zjevivší – mlčící – postavy svěšující prádlo) Snímek DOMINIK GAJARSKÝ
///
Na internetu dostupné ohlasy a recenze:
Divadlo Komedie Praha: V samotě bavlníkových polí
Zuzana Filípková (ČRo / Zprávy, 9. 3. 2012): Divadlo Komedie uvede v české premiéře hru V samotě bavlníkových polí
i-divadlo.cz (Komentáře od 9. 3. 2012): V samotě bavlníkových polí
Jana Soprová (ČRo – Vltava / Mozaika, 13. 3. 2012): V samotě bavlníkových polí – recenze
Vladimír Hulec (E15, 19. 3. 2012): V Divadle Komedie se dotýkají nesnesitelné tíže bytí
Marie Reslová (Hospodářské noviny / HN.IHNED.CZ, 20. 3. 2012): Mezi prádlem
Komentáře k článku: V samotě bavlníkových polí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Kolář
Vladimíre Hulče,
já si přeji od divadla srozumitelnost! Nebo aspoň nějaké pocity. Tato inscenace je jenom nesnesitelná a k uzoufání nudná. Mám pocit, že se stavíte do obhájce „alternativy“ za každou cenu…
Váš věrný čtenář
28.03.2012 (21.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Milý V. K.,
ta inscenace myslím není nesrozumitelná, aspoň po jevištní stránce. Těžko srozumitelný na první poslech (i čtení) je samotný text. Je otázkou, jak takové vysoce introvertní a citové texty, jež jsou spíše básní v próze či intimní literaturou převést na jeviště. Je podle mne logické a správné, že se o to pokusil Michal Pěchouček, založením především výtvarník. A já se z tohoto zorného úhlu snažím jeho dílo/inscenaci interpretovat a hodnotit. To není „alternativa za každou cenu“ – byť přiznávám, že mám experimentální proudy v umění velmi rád – ale snaha po napojení se na myšlenkový i estetický kód inscenace. A pomoci tím i případnému méně zkušenému či méně otevřenému divákovi ji aspoň pochopit, dokázat ji sledovat a snad se pak ani nenudit. Jak jste si asi všiml, nedávám jí nějaké přehnaně pozitivní „puntíky“ (mrzí mě především malá důvěra v herce a herectví), ale považuji ji za velmi cennou a v rámci českého divadla i pozoruhodnou.
29.03.2012 (1.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Kolář
Já si zase myslím přesný opak – inscenaci neměl režírovat výtvarník Pěchouček, ale zkušený režisér, který umí pracovat s textem a herci. A v Komedii jsou takoví dva!
29.03.2012 (9.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Svou recenzi (měla by vyjít v DN 8/2012) jsem už odevzdal, takže se můžu zapojit do debaty. Myslím, Vladimíre, že se pleteš, totiž že ta inscenace vůbec žádnou myšlenku nemá. Samota bavlníkových polí je text věru nesnadný, ale nikoliv nesrozumitelný. Jenže aby mu mohlo být rozuměno, bylo by skutečně třeba pracovat s textem a herce, jak píše pan Kolář. Ti dva – Dealer a Klient – jsou neustále ve střehu, neustále zaujímají vztah k tomu druhému a k tomu, co se říká. Pěchouček místo toho dělá zajímavé obrazy, herce nechává působivě viset ze šňůr, motat se, svíjet se a u toho tak nějak trochu říkat text; nic proti tomu, mnohdy to skutečně vypadá působivě, ale proč k tomu vůbec potřebuje Koltèse? Abych odpověděl na Tvou otázku z perexu: považuju tu inscenaci za respektuhodný omyl.
29.03.2012 (9.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Zajímalo by mne,
zda někdo viděl a ozve se tento text zpracovaný jinde, nejlíp ve Francii. Tamní inscenační tradice podle mne implikuje podobná zpracování, aspoň soudě dle svých zkušeností. Viděl jsem takových – a výtvarně zdaleka ne tak propracovaných – jiných textů v Avignonu i off-Avignonu řadu.
Souhlasím s Vámi, Michale a Vojtěchu, že kdyby se textu chopil třeba Dušan Pařízek, byly by herecké kreace daleko výraznější, důsledněji interpretační ve smyslu „výkladové“. Nelze nevzpomenout na Světanápravce, Agnes nebo Goebels/Baarová. Nicméně si myslím, že i toto „deklamační“ zpracování, text víceméně jen pasivně interpretující, je nejen možné, ale v jistém smyslu velmi divadelně/divácky silné. Divák je nucen se na text velmi soustředit, v podstatě jej sám v hlavě interpretovat či dekódovat. Je to vlastně důvěra v jeho intelektuální schopnosti či atak na ně. A dění na scéně je především vytváření intenzivních obrazů, skrz něž se k textu dobírá a tak jej čte výtvarník Pěchouček a nabízí nám tak svůj pohled. Velmi intimně, až ostýchavě, zranitelně. Píše-li většina kritiků o tom, že představení je v podstatě návštěva jeho výstavy, mají podle mne pravdu. To ale neznamená, že to není divadlo. Je to pro nás velmi neobvyklé divadlo, posouvá to jeho hranice – aspoň v českém kontextu – dál, do hlubších vrstev jeho možností a vnímání.
29.03.2012 (11.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Kolář
Vladimíre,
ano, jako krok může být tato inscenace cenná. Nic to však nemění na tom,
že je špatná.
29.03.2012 (12.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
K té Francii:
Samotu bavlníkových polí, jak známo, inscenoval podobně jako další Koltèsovy texty režisér Patrice Chéreau. Samotu inscenoval hned třikrát, z toho dvakrát v ní sám hrál – včetně nejslavnější inscenace z poloviny let devadesátých, kde byl jeho Dealerovi Klientem Pascal Greggory. Ta inscenace je dosti proslulá, existuje z ní dokonce i videozáznam, který se bohužel dost těžko shání; dočíst se o ní v u nás běžně dostupné literatuře lze zejména dvakrát u Daniely Jobertové, jednak samo sebou v doslovu k soubornému vydání Koltèse (DÚ, 2006), jednak v knize Když mluvit znamená jednat (NAMU, 2009).
Z druhé z knih si dovolím citovat: „Oba herci na základě verbální choreografie obsažené v textu vytvářejí choreografii prostorovou, v jejímž rámci se k sobě přibližují a zase oddalují, mizí ve tmě a znovu se vynořují, využívají sporých svědků bývalé funkce továrny [tj. bývalé tovární haly v pařížské čtvrti Ivry, kde byla inscenace v produkci divadla Odéon uváděna – pozn. MZ] (sloupy, klec – původně zdviž), zaujímají fyzické postoje velmi citlivě odvozené od replik (čelem, bokem); jinými slovy, jejich fyzické jednání vyplývá z jejich jednání slovního.“ (s. 108)
To je oproti Pěchoučkově inscenaci rozdíl přímo markantní: v té se to mnohé fyzické jednání odehrává bez zjevných souvislostí s textem a celkově se nezdá, že by v ní bylo něco „citlivě odvozeného.“
A krom toho se (krom zmíněných sloupů a výtahové klece) odehrávala v prázdném prostoru, kde důležití byli dva muži a dva kužely světla, které je nasvěcovaly. Důležité (i pro vizuální stránku věci) bylo to, co se říká a jak se to říká. To je naprosto neodmyslitelná součást – ba přímo vlastní podstata – oné francouzské divadelní tradice, na kterou se odvoláváš. Pěchoučkova inscenace není „deklamační“ a text pasivně neinterpretuje, jak píšeš: slovo v ní je jen tak jaksi mimochodem a text neinterpretuje vůbec nijak.
29.03.2012 (18.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pokud se někdo nepřidá,
už bychom se asi opakovali. V podstatě – aspoň se mi jeví – máme všichni tři podobné pohledy, jen jim dáváme jiná znaménka. Mě – opakuju – inscenace velmi zaujala a líbila se především osobním vkladem a nekompromisností (programovou nelíbivostí) režiséra, který je plně v souladu s jeho dosavadní tvorbou výtvarnou i divadelní. V kódu činoherního divadla, jak je zatím u nás diváky i kritikou vesměs chápán, nesplňuje inscenace parametry interpretačního hereckého divadla. Považuju to za ohromně přitažlivé, neb to nutí diváka přehodnotit sám kód vnímání divadla a to na textu k tomu velice vhodném, a otevírající zatím u nás nezkoumané (přehlížené) vazby současného výtvarného umění a (činoherního) divadla. Jsem přesvědčen, že to není od Pěchoučka omyl či neschopnost, ale záměr. Musím říct, že skrze tuto inscenaci daleko líp rozumím jeho výtvarné tvorbě, kterou jsem do značné míry chápal především jako autorovu schválnost a výsměch klasicky chápané malbě a instalacím. Přes divadlo (jak v Meetu tak touto inscenací) s ním dokážu komunikovat daleko lépe. A zajímá mě. Snad nejsem sám…
29.03.2012 (21.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Aneta Horáková
Toto představení jsem viděla v pondělí 30.4. a moje dojmy jsou ještě živé. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Od onoho představení mám dosti znepokojující pocit a přemýšlím, jak hru uchopit. Forma i obsah byly pro mě nové a nečekané. K formě, Pěchoučkovo pojetí scény podle mě vyjadřovalo niternost, pohyby herců byly dostatečně akční, protože by pak přece odváděly pozornost od složitých dialogů. Koltesův text je mnohovrstevnatý, nejednoznačně uchopitelný. Já jsem v tom doposud našla různé lidské pocity, melancholii s pokušením, boj člověka sama se sebou; černá osoba se zpočátku zdála být zlou, ale ke konci se situace snad až obrátila.. Líbilo se mi, že hra v podstatě skončila stejně jako začala. S recenzí pana Hulce soucítím, jako divák jsem byla znepokojena, což je podle mě tuze dobře. Aneta, studentka gymnázia, 18 let
02.05.2012 (20.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Barbora Kletenská
Inscenaci jsem viděla včera, 25.6. a bohužel jsem jí nerozuměla. Jednak kvůli své omezenosti myšlenkové, druhak omezenosti sluchové. Paní/slečně Ivaně Uhlířové jsem rozuměla asi třetinu vět, panu Černému asi 93%. U inscenace založené především na textu je to skutečně smrtící. Proto prosím slečnu Uhlířovou o nápravu ve svých dalších ztělesněních a pana Pěchouška o totéž. Řekla bych, že hlas v prostoru by mohl být režisérským i hereckým triviem (krom pantomimy, lední revue a podobného).
26.06.2012 (13.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Jamek
Text Koltèsovy hry
není ani trochu nesrozumitelný, ponechá-li se v požadovaném dějovém kontextu; aberantní a obtížně srozumitelné bylo inscenační pojetí. Člověk musel dospět hodně daleko do druhé poloviny, aby si uvědomil, že z pohledu režiséra jde zřejmě o zápolení „mužské“ a „ženské“ složky uvnitř jednoho (homosexuálního) muže (čímž se vysvětlovalo zjevení třetí osoby, odevzdaného partnera té rozpolcené bytosti, který začal sbírat prádlo: v originále nemá obdobu).
Jenže Koltèsův text nepředvádí žádnou symbolickou exteriorizaci vnitřní rozpolcenosti a tápání, je to skutečný dialog mezi dvěma plně autonomními muži, souboj dvou virilit, mezi nimiž má touha pronikavost, lesk a tvrdost bodné či sečné zbraně; z toho pak plyne obrovské napětí prostupující celou hrou jako rozpor uvnitř toho, co je zároveň přijato i nepřijato, a skutečná vnitřní dramatičnost textu, který v této správné mužské konfiguraci není ani nesrozumitelný, ani příliš dlouhý. Podle Koltèsova předpisu měl být „dealer“ bezpodmínečně černoch (dlouho nemohl Chéreauovi, bělochovi, odpustit, že si tu roli jakožto první režisér hry přivlastnil sám), fyzicky výrazně nadřazený sice nebojácnému, ale slabšímu „klientovi“, který se víc brání a jako by se měl víc čeho bát. Nedává tedy žádný smysl, aby „dealer“ bylo děvče, a není divu, že výměna replik mezi postavami působila v inscenaci nesmyslně: nebyly pro tuto situaci vůbec napsány! Jestli v tomto textu něco přítomno není, potom určitě ženskost, byť třeba v homosexuální podobě. Nemá tam tedy co dělat ani žádné prádlo. Autor předepisuje holý prostor mezi paneláky uprostřed noci – tedy jakési rumiště, kde se případně také vraždí – a žádá nanejvýš, aby se tu a tam rozsvítilo nebo zhaslo nějaké okno.
Skutečnost je tedy taková, že inscenace byla ryzí ukázkou interpretační svévole proti smyslu díla, režisér si text převedl do své „idiosynkrazie“, pro niž se naprosto nehodí, a z drsného, krystalicky čistého textu, který pokládám za jeden z nejlepších homosexuálních literárních projevů vůbec, udělal blábol v ústech postav, do nichž nepasoval. Původní dílo za to opravdu nemohlo!
17.03.2017 (17.00), , Trvalý odkaz komentáře,