Divadelní noviny > Názory – Glosy
V síti
Hledím na Facebook a okusuji si nehty zoufalstvím.
Nic jsem nevyhrála, nebyla nikde první, nestala se součástí žádné delegace ani poroty a nedostala žádnou medaili. Totiž na Facebooku ji má skoro každý, ať živý, nebo mrtvý. A také všichni našli spoustu hub a já nic, mají koťátka, děti a vnoučata a stále někde cestují. Ti ostatní z mé bubliny jim k tomu gratulují a posílají lajky a srdíčka.
Roste ve mně dojem, že už si o mne nikdo ani neopře kolo. A že je to tak správně, neboť už nemám co říci a měla bych se jít někam zahrabat. Potřebuji pak vždy nejméně hodinu, abych se dala dohromady a uvědomila si, jaké mám v životě nepředstavitelné štěstí a jak mi všechno celkem jde.
Původně mi k radosti stačilo, že mám vždycky dost práce a nápadů, že mám plány, zvědavost, potřebu nadchnout se a objevovat a že se navrch jen tak něčeho neleknu, hlavně ne budoucnosti. Také jsem se domnívala, že díky mládí prožitému ve stínu Rudého práva jsem imunní vůči urážkám, řádění různých bratrstev kočičí pracky a blbosti všeho druhu.
Facebook používám jako pracovní prostředek ke komunikaci se studenty (mnoho mladších lidí přestalo reagovat na e-maily) a se čtenáři, tu a tam někde vyslovím názor. Mám tam samé sympatické lidi. Jenže i tak mám najednou pocit, že mne Zuckerberg dostal. Jeho algoritmy vnucují paranoidní představu, že existuje nějaký kruh Zasvěcených Úspěšných, kteří mne mezi sebou nechtějí.
Stále častěji dostávám náměty a scénáře, kde telefony a sociální sítě vstupují aktivně do děje a stávají se důležitějšími než samotné postavy. Ty postavy se navzájem podobají, mají stejné frustrace, chovají se hekticky, nemají minulost ani budoucnost a nevíme, co dělají, když zrovna nesvírají telefon. Některé z těch filmů pak vzniknou a je zajímavé, že jsou to většinou znepokojivá dramata a tragédie, přestože sám princip algoritmu vybízí k tomu, aby si z něj člověk utahoval. Přesně řečeno ze sebe, že mu podléhá.
Nikdy jsem neviděla ani nečetla dobrou komedii související se sociálními sítěmi. Přibývá ale filmů a seriálů s krátkými epizodami složenými z videí z telefonů. Jsou o kyberšikaně, osamělosti, sexuálním či jiném obtěžování. Jsou to filmy o teenagerkách a teenagerech plačících v noci nad telefonem, protože jim někdo nenapsal nebo je obtěžoval, ubližoval jim nebo na ně nereagoval. Někteří se pokoušejí o sebevraždu a mnozí ji dokonají.
Těch projektů přibývá všude na světě, i u nás jsou některé výborné či zajímavé. Například seriál TBH Lucie Kajánkové o nezdařeném školním atentátu nebo Anna is missing Pavla Soukupa a Lucie Kryzové. Nebo předchozí Soukupův seriálový projekt Marty is dead. Třeba by ovšem student Marty nikdy nezemřel, kdyby neměl mobil.
Nemá smysl lomit rukama nad ztraceným světem bez internetu. Nebyl lepší než ten dnešní. A srozumitelnější byl proto, že jsme toho spoustu nevěděli.
Vlastně největší a zároveň nepostižitelný zločin firmy Meta není vodopád informací a dezinformací, ale nepřetržitá adorace úspěchu a úspěšných. Nejde jen o to, že nemohou být všichni první, ale také kdo o jejich úžasnosti rozhoduje. Ale to je jiná kapitola.
Komerční film Ženy v běhu z roku 2019, který kritikům nestojí ani za pár slov, navštívilo v kině více než půldruhého milionu lidí. Zatímco Fernando Pessoa prodal z nákladu své první knihy jen jeden výtisk, Kafka o sobě pochyboval, spoustu žen autorek dříve nikdo nevzal vážně – třeba Miladu Součkovou. Ti všichni ale přece byli úspěšní, protože napsali, co chtěli. A zůstalo nám to.
Pravda ovšem je, že tvořit s okousanými nehty a pocity osamění a méněcennosti je nepříjemné vždycky.
Vaše Tereza Brdečková
Komentáře k článku: V síti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
