V tempu izraelského tance
Nejnovější premiéra baletního souboru Národního divadla představila díla významných a na mezinárodní scéně oblíbených izraelských umělců Eyala Dadona, Sharon Eyal a Gaie Behara. Zvláštní titul bpm je zkratkou slovního spojení beats per minute (údery za minutu – jednotka tepové frekvence), což je jistě příznačné označení fyzicky exponovaného pohybu, se kterým se v drsně vyznívajícím pohybovém slovníku zmíněných choreografů počítá. Nezdá se mi však, že by měl diváky nějak zvlášť oslovovat.
Špičkoví sólisté Baletu ND slouží šílenému transu Sharon Eyal (na snímku v popředí první sólistka Baletu ND Nikola Márová) FOTO SERGHEI GHERCIU
K sestavě zvučných jmen byl kupodivu přizván známý umělec ze zcela odlišného tanečního světa, mistr street dance a přidružených odvětví, Yemi A.D. Od Filipa Barankiewicze, šéfa Baletu Národního divadla, je to odvážná volba, protože tento kreativní producent a choreograf česko-nigerijského původu nemá s tradiční divadelní scénou žádnou zkušenost.
V choreografické kompozici Bohemian Gravity s podtitulem Searching for freedom, tedy hledání svobody, využívá všech svých osvědčených efektů. Nad bíle oděnými páry tanečníků visí světelná elipsa snad připomínající sluneční soustavu, která může být i aurou pomyslného klidného soužití. Výjevy evokují matky houpající děti v náručí anebo možná milostné hry. Toto téma však choreograf podivně rychle opouští. V dalších scénických obrazech se pokouší vyjádřit jakýsi manifest svobody. Vytváří plastické skulptury, jakési mohyly z téměř nahých těl. Vynášení mladíka by snad mohlo evokovat obětování či ukřižování. Tanečníci jsou více manipulováni, než aby je choreograf nechal tančit. Spíše se přesouvají z místa na místo a sami plasticky dotahují technicky nenáročný pohyb. Akrobatické prvky, které pomáhal nastudovat asistent choreografa Tomáš „Tommy“ Pražák nejsou nijak závratné a ničím nepřekvapí. A očekávaný street dance se tu vlastně neobjevuje. Krátké sekvence chvílemi připomínají eroticky vábnou burlesku patřící do sféry showbyznysu, ve kterém Yemi A.D. vyniká. Celá kompozice tak trochu připomíná amatérské přehlídky scénického tance. Bez efektů měnících se světel a světelných kruhů, vytvářejících různé obrazce, a následně i patřičného užití kouřostroje, který symbolizuje mořské vlny nebo potopu, by ani neměla žádný vývoj.
Izraelský tanečník a choreograf Eyal Dadon je vedoucím tanečního seskupení Sol Dance Company a uměleckým ředitelem House of Dance ve městě Beerševa. Tanci se začal věnovat teprve v sedmnácti letech a prošel známým souborem Kibbutz Contemporary Dance Company. Začíná mít jisté renomé v zahraničních souborech zaměřených na současný tanec. Výhodou je, že si i sám komponuje hudbu. Jeho dílo speciálně vytvořené pro Balet ND má název ARTZA, což v hebrejštině znamená něco jako „lehni“ a „sedni“, tedy příkazy určené psovi při výcviku.
Dadon přemýšlí o zvířeti, které v sobě snad každý nosíme od narození. Zajímá ho tedy animálnost, dravost, zemitost, kterou zvláště dobře umějí vyjádřit choreografové izraelského původu. Chce ukázat rozpor mezi jednáním svobodným, spontánním a tím omezeným konvencemi, ať už na nich trvá výchova, etiketa, či diktatura.
Na začátku je vidět pouze hlava muže (muže psa nebo muže s psí hlavou), posléze se objevují obličeje dalších aktérů sólových výstupů. Zřejmě zastupují jednu skupinu společnosti – možná tu, která velí a ovlivňuje své okolí? Detaily hlav jsou postupně promítány na stěny i zadní plán scény, která evokuje prostředí podivné haly, klece, omezeného uzavřeného prostoru. Druhá skupina tanečníků v černých celotrikotech formuje podivné stíny. Lidi, kteří jsou manipulováni, možná obklíčeni omezeními. Pohybují se, i když omezeně, spíše v zadním plánu scény. Mohou být i svědomím těch vepředu. Ti, kdo jsou suverénnější v projevu, v jednání, jsou dobře a jasně strukturováni v prostoru. Muž s psí hlavou je symbolem nadřazenosti a nebezpečí. Ale každý si dílo přečte trochu po svém.
Choreograficky měl Dadon rozhodně jasnou vizi, navíc má cit pro stavbu dramatické situace. Taneční projev je plný dravosti a napětí. V závěru skvěle nasvícené inscenace (opět Daniel Tesař) zůstane na scéně rozmlžené, potemnělé krvavé světlo.
Sharon Eyal jsem poznala blíže jako skvělou tanečnici a řekla bych i jakýsi hnací motor souboru Batsheva Dance Company Ohada Naharina. Jednu dobu byla i spoluředitelkou souboru. V roce 2013 založila spolu s Gaiem Beharem vlastní soubor s názvem L-E-V. Od té doby tato hvězdná choreografka křižuje světové taneční soubory i festivaly (v Česku hostovala se souborem L-E-V na Tanci Praha v roce 2019). Přetrvávající síla jejího rukopisu tkví ve skupinovém tanci založeném na unisono pohybech. (Moc ráda pozoruji lidi, kteří jsou stejní, a přeci jen jiní. Stejně načasovaní, stejný tvar, stejná myšlenka, stejný styl a zároveň absolutní odlišnost. Ráda sleduju unisono, které je současně pokřivené, vyjádřila se v programové brožuře.)
Minimalistické opakování a určitá tvrdost a neústupnost synchronu se chvílemi mohou zdát až nudné, ačkoli tanečníci jsou schopni diváka zhypnotizovat svou energií. Také v díle Bill se Balet ND ocitl v područí tohoto až nepříjemně znějícího diktátu na hudbu Eyalové dvorního skladatele Oriho Lichtika a Orena Barzilaye. Špičkoví sólisté (mimo jiné Alina Nanu, Matěj Šust, Paul Irmatov, Kristina Kornová, Nikola Márová či Danilo Lo Monaco), všichni ve stejných šedavých celotrikotech s šedou parukou či přelivem, slouží šílenému transu Sharon Eyal. Kromě expozice několika sólových a zcela ojedinělých až surrealisticky působících partů byl divácký zážitek přehlušen onou silou hudebně-taneční jednotvárnosti.
Složený taneční triptych je v každém případě zajímavým počinem kontrastujícím s jinak unylou a hojně kritizovanou dramaturgií baletního šéfa Filipa Barankiewicze.
Balet Národního divadla, Praha – bpm. ARTZA – choreografie, koncept a scéna Eyal Dadon, hudba Eyal Dadon, Nicolas Jaar a Daler Mehndi, kostýmy Bregje van Balen. Bohemian Gravity – choreografie Yemi A.D., hudba NobodyListen, scéna Eliška Sky Kysilková, kostýmy Liběna Rochová. Bill – choreografie a kostýmy Sharon Eyal a Gai Behar, hudba Ori Lichtik a Oren Barzilay. Premiéra 31. března 2022 v Národním divadle.
Komentáře k článku: V tempu izraelského tance
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
