Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
V Těšíně bez hranic (No. 1)
Ano, mé putování po divadelních festivalech Slezska, Moravy i Čech i s podzimem ledva zrozeným pokračuje, a pražský Zlomvaz střídá těšínská perla Bez hranic, jejíž mnohá kouzla ochutnávám v jeho letos jubilejní třicetileté historii vůbec poprvé. Bezprostředně po příjezdu si zde připadám jako v Gaimanově postmoderní pohádce, to když nejdřív minu Starý mlýn, a hned na to čistírnu peří. Na chvíli Honzou jsem, anebo Palečkem, a nedělní dopoledne se okamžitě stává dobrodružným. K divadlu došel jsem, leč k nesprávnému, dnes se totiž v Těšínském nehraje. Naštěstí mne jeho ředitel, a zároveň umělecký šéf České scény Petr Kracik, jehož jsem potkal před branou, nasměroval správně – na polskou stranu, v chrámu múz A. Mickiewicza, kde o půl šesté začne má místní programová odysea.
Po krátké přátelské diskusi s těšínskými občany – letitými fanoušky festivalu, odhaluji primární specifikum akce, jíž je evidentní věrnost divácké komunity – již dlouho jsem neviděl tak početnou skupinu, shodně přítomnou na drtivé většině produkcí. Potěšenost na mé straně! Zjevné rozdíly jsou i v pandemických opatřeních – roušky či respirátory se v Polsku příliš neřeší, za to se nesmí provozovat šatny. Takže přemíra kabátů v sále. Alespoň nemrzneme.
Půvabné, prostorově velkorysé, avšak nepříliš dlouhodobě udržované divadlo A. Mickiewicza je pouhou stagionou, jíž by ovšem vlastní soubor zcela nepochybně slušel. Jeho technické zázemí je na adekvátní úrovni, a umožňuje hostování široké škále uměleckých subjektů. Díky příkladné péči produkce Bez hranic fasuji luxusní lístky přesně uprostřed balkonu, odkud mám dokonalý přehled. Můžeme tedy začít!
Ostrým startem mé debutní těšínské existence se stala koprodukční inscenace Swing heil!, slovenského fenoménu Divadlo Pôtoň, a Horáckého divadla Jihlava. Nevšední jevištní imaginace Ivety Ditte Jurčové a jejích spolupracovníků, v bezprostřední souvislosti s nepřehlédnutelnými apely politickými i morálními velmi dobře fungují i na veskrze aktuální půdě, jež sice tematicky pracuje s válečnou subkulturou fanoušků swingu a jazzu, stojících v přirozené opozici proti nacistickému režimu, v jádru však hledá, a následně razantně artikuluje paralely (ne)dávné historie a současnosti. Nepovrchní scénická struktura se dobrovolně zříká většiny tradičních znaků, s tematikou spojených, s těmi zbylými pak nakládá mnohdy překvapivým způsobem. Prim hraje postupně houstnoucí atmosféra, obrazy neúprosně atakující divákovo vnímání, a přirozená koexistence pohybu, hudby i mluveného slova, jež ovšem leckdy by se dalo postrádat, neb jeho nadužívání jinak až intimně působivý projekt místy zatěžkává nežádoucí konkrétností, a z ní přímo vyplývající banalitou, divadelním ekvivalentem filmově-dokumentárních mluvících hlav. Oba příkladně spolupracující soubory si však bezesporu zaslouží zvýšený divácký zájem. Za téma, způsob nakládání s ním, i svůj entusiasmus. Díky!
Zásadní zjištění druhé – dramaturgie Bez hranic se v naprostém souladu s vlastním titulem nebojí žánrové pestrosti, a tak mne do nedělní noci doprovodí Projekt: prawda muzycznie v němž síly spojil i v Čechách široce známý publicista Mariusz Szczygieł s progresivním muzikantským triem Res Factum. Neformální setkání literatury, hudby a totální divácké pozornosti mne i přes decentní přítomnost jazykové bariéry niterně strhlo. Nejen osvěžující přítomností nečekaně tvrdé elektroniky, ale především velkou pohodou a rovněž i nepopiratelnou aurou bývalé synagogy. Těšíne máš co nabízet, a já jsem natěšen!
Pokračování příště!
Komentáře k článku: V Těšíně bez hranic (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)