V Těšíně bez hranic (No. 2) – Divadelní noviny
Divadelní noviny Aktuální vydání 3/2025

Kulturní měsíčník pro divadlo a jiné umělecké obory

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

3/2025

ročník 34
27. 3. 2025
Můj profil

Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

V Těšíně bez hranic (No. 2)

Těšínské pondělí mne uvítalo počasím, jež si snad organizátoři mezinárodního festivalu Bez hranic museli objednat. Pod oblohou bez mraků se totiž příjemně skáče i přes rozkopané ulice obou měst. Z dvojice souběžně běžících událostí jsem nad bezpochyby lákavým setkáním s hereckým kombem Etzler-Jašków, kteří v české knihovní kavárně Avion rozšafně rozprávěli s redaktorkou Českého rozhlasu Kateřinou Huberovou, upřednostnil dění v polském Národním domě, který v identickém čase ovládl  Teatr Polski w Podziemiu se svěží, i rozervanou scénickou adaptaci Rudišovy Národní třídy.

Dariusz Maj. Foto: Tobiasz Papuczys

Režisérka a zároveň autorova dlouholetá dvorní polská překladatelka (vyjma aktuálního románu Winterbergova poslední cesta, jenž byl ovšem napsán v němčině pozn. aut.) Katarzyna Dudzic-Grabińska v novele (jež ovšem vznikla přepracováním scénáře, stvořeného pro brněnské divadlo Feste pozn. aut.) hledá, nachází a s grácií inscenuje funkční paralely mezi společenskou situací u nás a v Polsku. Výsledkem je strhující punkové monodrama, v níž se empatické femininní vedení synergicky  potkává s alfa samčí maskulinitou jediného hereckého představitele Dariusze Maje. Vstupní autentická syrovost je vyvažována vkusně používanými scénickými efekty  i pestrou škálou emocí, jež postupně nabízí vrstevnatý, a totálně koncentrovaný Majův výkon. Na rozdíl od brněnské divadelní verze se Poláci zříkají kabaretních demonstrací příbuznosti s Mechanickým pomerančem, ale obnažují osobní deziluzi jako jádro příběhu i pomyslnou spojnici národů, tedy Národní třídu. Tautologie? Nikoli, jen hodina mezi psem a vlkem, a další z nesporných důkazů Rudišova evropského renomé.

Tesla Jakuba Maksymova. Foto: archiv MDP

Podrcen i potěšen úspěchem polské sklepní divočiny konečně správně již mířím do Těšínského divadla, na inscenaci Tesla Městských divadel pražských. Profesní autorskou dráhu Jakuba Maksymova již dlouho a rád pozorně sleduji, a jsem tudíž intenzivně vděčen současnému směřování divadla Komedie, jež mladému tvůrčímu kolektivu poskytlo prostor i produkční zázemí. Životní osudy legendárního vizionáře se tentokrát staly východiskem pro ideální rodinnou záležitost, v níž  naštěstí nedochází k oslnění technologiemi (hradecké RUR 2.0 slyšíme se?), ale k jejich smysluplnému kontaktu nejen se skvěle sehraným a náležitě charismatickým hereckým triem, ale především s diváky všech věkových kategorií. Dětsky bezbranné okouzlení prováděnými pokusy, jež jsou zároveň hravou definicí i obhajobou samotných kořenů jevištní magie, střídají rozpustilé kvazikabaretní výstupy, které mají úroveň i řád, aby se v závěru ke slovu přihlásil i smutek z nenaplněných snů jednoho nepocheného génia. Interaktivní výuka, scénický nářez i tragédie v jednom balení? Rodiče, děti, i školní kolektivy, vzhůru na Teslu. I kvůli vtahující vizualitě scény a kostýmů Olgy Ziębińske, elektrizující hudbě Lazara Novkova a projekcím Ondřeje Nuslauera. Láska, síla i nádhera!

Pokračování příště.


Komentáře k článku: V Těšíně bez hranic (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,