Objemný svazek břitkých analýz
Knihovna Václava Havla vydala jako pátý svazek své knižní edice soubor Havlových textů, vížících se k divadlu jako takovému. Dlouholetá dramatikova spolupracovnice (zejména při prezidentské části jeho životní pouti) Anna Freimanová se zabývala Havlovými rozsáhlými teoretickými i epistolárními písemnostmi a připravila z nich objemný, sedmisetstránkový svazek s prostým titulem Václav Havel: O divadle. V knize se objevují také texty publikované poprvé (kupříkladu některé dopisy či zevrubné poznámky k předpremiérové předváděčce hry Vyrozumění na Zábradlí, určené jejímu režisérovi Janu Grossmanovi), texty mezi teatrology téměř legendární (Anatomie gagu z roku 1963) či úryvek z Dálkového výslechu, pořízeného Karlem Hvížďalou, nebo Freimanovou múzicky sestavená teatrologicko-filosofická reflexe z Dopisů Olze (Divadlo – příležitost být sám sebou). Texty nejsou řazeny chronologicky, ale tematicky, část o osobnostech bude z hlediska čtenářské přístupnosti pro mnohé patrně nejpřitažlivější, lze se v ní mimo jiné dočíst, jak Václav Havel vnímal herectví Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Miloše Kopeckého, ale třeba také Václava Vosky či Svatopluka Beneše (o těch v poznámkách k inscenaci Švédská zápalka, při které asistoval legendárnímu režisérovi Alfrédu Radokovi v Městských divadlech pražských). Praktičtí divadelníci ocení stránky, na nichž se Havel věnuje z různých úhlů pohledu vlastním hrám. Výstižně komentují dramatikovu uměleckou a myslitelskou cestu také předmluva Martina Palouše a shrnující „doslovy“ Zdeňka Hořínka a Lenky Jungmannové.
Všímáme-li si při četbě podrobně datace textů, oceníme břitkou analytičnost i jazykovou vytříbenost autora ještě ne třicetiletého. Už na začátku šedesátých let používá minimálně tehdy běžný „kulturně-politický“ slovník, který prostupoval veškerými oficiálně publikovanými texty („náš svět“, „nesprávný názor“). Naopak, Havel brzy trousí ne příliš uctivé poznámky vůči tvorbě ikon „pokroku v mezích zákona“ (Sartre, Mňačko). Také pobaví živými satirizujícími texty, jako ve svém „projektu“ Veřejné divadlo snů z roku 1961. Svoji schopnost analýzy až exaktní dokumentuje například v komentáři k první verzi své hry Eduard (později Ztížená možnost soustředění), doplněného grafy k vazbám mezi jevištními situacemi (1966).
Přes skoky v chronologii (to není výtka vůči kompozici svazku) je v knize výrazně zaznamenatelné autorovo zrání od veřejně uznávané divadelní hvězdy šedesátých let (i když cesta k tomu nebyla snadná) po reflexe autora zakázaného a spojujícího svůj úděl stále těsněji se situací v rodné zemi i k finální existenciální situaci prezidenta a posléze politického soukromníka. Jako by předjímal vývoj nejenom pražských malých divadel, jichž se text z roku 1960 týká, už ve svých čtyřiadvaceti letech Václav Havel poznamenává: Když prostě něčemu fandíme, tak jsme ochotni na tom leccos omluvit, když se to ale pro nás stane samozřejmým faktem, pak už jsme kritičtější.
I když je publikace koncipována jako v podstatě „přísně teatrologická“, přesto z ní vystupují autorovy tendence zamýšlet se nad smyslem lidské existence a z toho vyplývajícími morálními úkoly pro jedince. V dopise svému vrstevníku a kamarádovi Milanu Uhdemu k jeho padesátinám píše i toto: … život je mezi jiným také skladbou, která má svůj začátek, střed a konec, svůj nezastavitelný rytmus a hlubinné směřování, svůj řád a svou logiku – a skrze to všechno snad i nějaký smysl. O smyslu Havlovy životní skladby pochybnosti nemám.
Komentáře k článku: Objemný svazek břitkých analýz
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)