Václav Havel: Zahradní slavnost
Texty divadelních her moc nečtu, spoléhám spíš na jejich scénické provedení. Jednou z výjimek jsou díla Václava Havla, v nichž si některé monology opakovaně připomínám i v tištěné podobě.
Má první oblíbená pasáž pochází z Žebrácké opery: … odcházíme do zámecké ložnice – oknem tam proudí voňavý letní vzduch, z luk tam doléhá hlas tisíců cikád a z nebe tam dopadá bledé světlo milionů hvězd – a my se omámeně svlékáme a uléháme spolu do velké gotické postele s nebesy a tam se nejprve hrozně dlouho něžně líbeme a pak se milujeme a milujeme – naše horká opálená těla se proplétají v divokých milostných křečích – a pak konečně – mnohonásobně šťastni a sladce vysíleni uléháme – aby nás druhý den probudilo jiskřivé letní slunce, zpěv ptáků a komorník, nesoucí nám šunku s vejci a kakao.
V této báječně gradované sofistice, jež záměrně balancuje na hranici kýče (dějištěm smyšleného výjevu je menší venkovský zámek z červených cihel, porostlý břečťanem a obklopený zelenými loukami a bukovými háji), Macheath ukecává svou ženu Lucy. Vzpomínám si, jak si tento propletenec líbivých žvástů vychutnával Josef Abrhám na jevišti Činoherního klubu i v Menzelově filmu.
Druhá ukázka Havlovy důmyslné hry se slovy, k níž se vracím, pochází z jeho první inscenované (a podle mého soudu nejlepší!) hry Zahradní slavnost. Tu bych snad – v určitém smyslu – mohl označit za svou divadelní „knihu knih“. Hugo Pludek tu v závěrečném monologu pronese dokonale absurdní úvahu o lidském bytí a nebytí, kterou lze vnímat i jako groteskní parafrázi proslulé hamletovské otázky.
… všichni vůbec pořád tak trochu jsme a pořád tak trochu nejsme; někdo víc jsme a někdo víc nejsme; někdo jenom jsme, někdo jsme jenom a někdo jenom nejsme; takže žádný z nás úplně není a každý zároveň není úplně; a jde jen o to, kdy je lépe víc být a míň nebýt a kdy je naopak lépe míň být a víc nebýt; ostatně ten, kdo příliš je, může brzy vůbec nebýt a ten, kdo za určité situace umí do jisté míry nebýt, může zas o to lépe za jiné situace být.
Přesah těchto zdánlivých žvástů je fascinující. Sarkasticky ilustrují prolhanost současných politiků (našich drzých komunistů, polských nacionalistů, velkohubého Donalda Trumpa a řady dalších) i uhýbavost všech kariéristů bez ohledu na doby a režimy. Lze je však chápat i zcela vážně – jako varovný popis krize lidské integrity v dnešním „postfaktickém“ světě, kde není nic jisté.
Také na inscenaci Zahradní slavnosti mám živou vzpomínku. Andrej Krob se svým Divadlem na tahu ji kdysi uvedl ve stanu během Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Tak bouřlivý aplaus, kterým nadšené publikum odměnilo herce při děkovačce (a kterým reagovalo na onen brilantně vystavěný monolog, jenž zazní pár minut před koncem hry), jsem po představení zažil málokdy.
Jan Foll
(filmový publicista)
Komentáře k článku: Václav Havel: Zahradní slavnost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
