Vadíte svým sousedům?
Romské Bělorusko leží ve východních Čechách.
Vadí vám vaši sousedé?
Čeho se bát v Kostelci?
V Kostelci nad Orlicí se potkávají tři výrazně odlišné skupiny lidí – Češi, Romové a imigranti. Napětí a emoce, které jejich soužití nutně provázejí, inspirovaly tvůrce projektu vadí-nevadí.cz. Nezvyklý mezikulturní dokumentární počin započal v roce 2012 terénním průzkumem na náměstí v Kostelci a po necelých dvou letech vyústil v premiéru v pražském divadle Archa.
Jediným divadelním profesionálem na jevišti je komentátor a moderátor děje Philipp Schenker FOTO ARCHIV DIVADLA
Autory konceptu jsou Jana Svobodová a Philipp Schenker, kteří na jeviště přivedli přímo obyvatele tohoto východočeského městečka. Na scéně se sešli zástupci všech tří kosteleckých skupin, od dětí po důchodce. Z jejich výpovědí před očima diváků postupně vzniká útržkovitý obraz běžného života ve městě, se svými vztahy, problémy, vzpomínkami, předsudky i radostmi.
Klíčovou charakteristikou takto vzniklé inscenace je výhradní zapojení neherců, a to ještě věkově a národnostně velmi rozdílných. Jediným divadelním profesionálem na jevišti je komentátor a moderátor děje, Philipp Schenker – sám ovšem pro změnu Nečech, Švýcar s patrným německým přízvukem. Romskou část obyvatel zastupuje několik dětí a jedna důchodkyně, za imigranty žijící v přilehlém uprchlickém táboře hovoří mladý běloruský pár Aňa a Evžen. Tři české děti jsou spíše doplněním skupiny, vzorkem, oproti němuž je možno vymezit druhé dvě části.
Proti čemu bojujeme? Co nám vadí? Čeho se bojíme? Někdo se bojí tmy a někdo výslechů a ponížení, jiný špatných známek. Mozaikovitý dokument si vybírá dílčí otázky, na kterých je vidět, že s lidmi je to mnohem složitější, než aby je bylo možné rozdělit do krabiček podle národnosti. Obraz vzorku společnosti se před námi skládá v přímém přenosu. Divák má pocit, že sleduje rekonstrukci dílčích událostí, analýzu tématu, sběr materiálu, nikoli nazkoušené představení; dění na scéně má výrazně civilní ráz.
Obyvatelé Kostelce nás provedou náměstím v dešti, uprchlickým táborem i hřbitovem. FOTO ARCHIV DIVADLA
Stěžejní prostor je věnován vyprávění běloruských uprchlíků. Síla jejich příběhu, podtržená neobvyklým zpracováním, by stačila jako samostatné téma. A co víc, na pozadí dramatického vývoje politické situace na Ukrajině, jenž v době premiéry a prvních repríz začal rychle nabírat na intenzitě, vyznívá jejich vyprávění možná naléhavěji a aktuálněji než tvůrci zamýšleli.
S Aňou a Evženem prožijeme demonstraci proti prezidentu Lukašenkovi, přechod hranic, první setkání s češtinou a svízele života v uprchlickém táboře až do přidělení vytouženého azylu. Ke stylizované rekonstrukci těchto klíčových momentů napomáhá přenosná kamera, videoprojekce a promítané ilustrace. Dětem-figurantům udílí pokyny Aňa, jejíž běloruský přízvuk střídá německá čeština švýcarského komentátora.
Scénografie vadí-nevadí.cz je poměrně minimalistická, tvoří ji vlastně jen několik stojacích pláten, nasouvaných a přeskupovaných do stále nových scén. Práce s těmito pohyblivými kulisami (činnost kulisáků samozřejmě obstarávají opět sami herci, tedy přesněji neherci) je ale promyšlená a funkční. Podtrhuje ji kreativní zapojení světla ve stínohrách a projekcích, na plátně se střídá déšť se záběry z demonstrací, kopiemi běloruských dokumentů, papírovými kolážemi nebo obrazem z kamery na jevišti v reálném čase.
Celá snůška otázek, odpovědí, rekonstrukcí a vztahů je velmi explicitně zarámována do dětské hry na otázky a fanty. Z ní pochází název i počáteční scéna, v níž přibíhající účastníci postupně představují sami sebe prostřednictvím svých vlastních „vadí-nevadí“. Promítaný motiv točící se lahve je zase vypůjčen ze hry flaška. Esteticky působivé, ale jinak v podstatě bezdůvodné. Okleštěním od poněkud násilně zastřešujícího tématu dětské hry na otázky by inscenace neztratila svou výpovědní hodnotu ani přesah do reality.
Dětská hra vadí-nevadí se na jevišti nehraje. Nedozvíme se dokonce ani její pravidla. Jejím smyslem je zde apel na diváka, který se rozhoduje, jestli se mu divadelní dokument líbí, nebo jestli mu na něm něco vadí. Vadí mu stejné věci jako kosteleckým? A vadí mu v divadle nebo v životě?
Na závěr recenze by mělo vyplynout, jestli bude mít projekt u diváků úspěch, jestli je povedený a hezký… Ale s těmito kategoriemi je u dokumentu potíž. Tak pouze konstatuji – nápad je originální a jeho zpracování funguje. Vzdávám obdiv všem, zvláště dětským hercům-nehercům za energii a úsilí vložené do ztvárňování obrazu vlastního domova. Protože skutečné emoce na jevišti jsou přeci jen skutečné a vychází-li myšlenky a výpovědi z opravdových prožitků aktérů děje, divák to pozná. A pokud se přesto ošívá a v průběhu večera mu něco VADÍ, je to pravděpodobně tím, že se našel v některých nelichotivých postojích, objevil sám sebe v roli předsudečného souseda nebo prostě zjistil, že o některých věcech nechce přemýšlet. Od sledování této inscenace se prostě tak nějak nejde distancovat. Takže pokud VADÍ, je to jenom dobře.
Divadelní dokument tohoto druhu není v Arše ojedinělý. Vzpomeňme loňskou inscenaci Boys & Girls, vytvořenou se skupinou dětí a seniorů, nebo projekt Tělovník obecný – Corpus Vulgaris z roku 2010, který pracuje se zkušenostmi lidí, žijících s různými druhy zdravotních či sociálních handicapů, a také těch, jejichž vztah k tělu je ovlivněn specifickou profesí či věkem.
Divadlo Archa – Jana Svobodová, Philipp Schenker: vadí-nevadí.cz / Kdo je srab a kdo je hrdina? Režie Jana Svobodová, hudba Michael Romanyshyn a Jan Burian, video Jaroslav Hrdlička, světla Pavel Kotlík, dramaturgie Lonneke van Heugten, Ondřej Hrab. Premiéra 11. února 2014 (psáno z reprízy 15. března 2014).
Komentáře k článku: Vadíte svým sousedům?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
