Vady a vnady

Hra Spací vady úspěšné prozaičky Radky Denemarkové nezastírá, že je formálně určitou parafrází Sartrova dramatu S vyloučením veřejnosti. Na rozdíl od ní se však její tři hrdinky ještě neocitly v pekle, ale spíše v jakési záhrobní čekárně. V ní si přehrávají některé úseky svého života a hlavně donekonečna debatují. Slovo je totiž jejich výrobním nástrojem. Spisovatelka, matka literárního experimentu Virginia Woolfová a americká básnířka Sylvia Plathová jsou zde konfrontovány s plytkostí světa showbusinessu, jak ho reprezentuje taky spisovatelka Ivana T. Pokud Denemarková přiznává, že se ve hře objevují i autobiografické prvky, není třeba po nich pátrat, spíše než o jejich konkrétní reálnou podobu jde o jistou shodu tematickou. Text má podtitul Dvacet pět mrknutí oka a také působí, jako by byl složen z jednotlivých epizod. Tenhle dojem v inscenaci Divadla Na zábradlí ještě podtrhuje sice působivá, ale příliš autonomní hudba Michala Novinského. Působí tak poněkud roztříštěně a navozuje pocit nezávazné hříčky poskládané z jednotlivých výstupů více nebo méně vtipných. Nechce se mi věřit, že by to byl autorčin záměr, na to je zde dusivého intelektuálna příliš mnoho a brilantních ironických šlehů zase málo. Spíše se podle mého názoru do obrazů vyhraněných osobností promítá úvaha o ženském údělu, z něhož se hrdinky chtějí i nechtějí vymanit.

Plathová a Woolfová vedou dlouhé diskuse, při nichž konzumují (doslova) vlastní díla, předvádějí situace z vlastního života v jejich iluzorní i pravdivé podobě, občas se do sebe strefují, v čemž vyniká zvláště Woolfová, a když už hrozí jeviště zaplavit nuda, Denemarková vypustí do arény další postavu, pragmatickou a racionální Ivanu, tzv. Madame T. Na rozdíl od obou spisovatelek Ivana nespáchala jasnou sebevraždu a i vlastní smrt dokáže hvězdně zužitkovat. Její „sebrané spisy“, které ve skutečnosti psala najatá literární nádenice, množstvím daleko převažují nad Woolfovou i Plathovou. Ivana se žádným procesem tvorby netrápí, paradoxně však v záhrobí zůstává nakonec s Woolfovou právě ona. Jejím příchodem na scénu sice děj ožije, konec však předchozí nenapraví. „Nanebevzetí“ Plathové je nemotivované a evidentně autorkou vykonstruované (že by právě Plathovou neměla moc v oblibě?).

Režisérka Slobodanka Radun textu příliš nepomohla. Má sice k dispozici působivou rudou scénu, které vévodí lebka a kde omšelý nábytek doplňuje sporák s troubou (sebevražda Plathové) a vanou (Wolfoová se utopila), ale mnoho z toho nevytěží. Herečky pouze nevynalézavě aranžuje a spoléhá na jejich zkušenost. Ovšem obsazení vybrala mimořádně šťastně. Marie Spurná přesně vystihuje kontroverzní povahu Woolfové, její cynismus a ironii, intelektuální nadřazenost i zahořklost. V několika okamžicích však také dokáže poodhalit, že se za tou suverénní pózou skrývá slabost a úzkost. Plathová Magdalény Sidonové je na první pohled domácká hospodyňka, která se však umí změnit v běsnící žárlivou fúrii. Pohybuje se s naprostou jistotou ve výrazných kontrastních polohách, které svědčí o duševní nevyrovnanosti její hrdinky. Proti tomu Jana Hubinská má stále nasazenou dokonalou image celebrity, je nesnesitelná svou povrchností a zároveň až roztomilá svým nepřekonatelným egoismem. Souhra všech tří dam a výtvarná podoba inscenace ji zachraňují před občasnou intelektuálskou nudou a nakonec snad mohou i pobavit.

Divadlo Na zábradlí Praha – Radka Denemarková: Spací vady. Režie Slobodanka Radun, scéna Petr Kunc, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Michal Novinski. Světová premiéra 18. října 2010.