Divadelní noviny > Kritika

Valérie a mnohost žánrů aneb Kam kráčí Laterna magika

Na Nové scéně Národního divadla postavili dům. Ne ovšem domeček pro panenky, ale prostor, ve kterém se mísí realita se snovými a hororovými představami v procesu poznání života a jeho temných stránek, na jehož konci stojí dívka proměněná v ženu. Inscenace Valérie a týden divů režiséra Jakuba Šmída je psychologická sonda inspirovaná stejnojmenným Nezvalovým dílem, vzniklým v básníkově surrealistickém období, i vyvážená směs činohry a tanečního divadla, která v některých aspektech vzdává hold tradici Laterny magiky. Jak dalece zapadá do současné dramaturgie a vývoje Laterny jako specifické platformy, která čelí mnohým očekáváním?

Valérie souzní s koncepcí, kterou přinesl do Laterny magiky v roce 2021 umělecký šéf Radim Vizváry s cílem zvýraznit – vedle užití multimédií a nových technologií – multižánrovou tvář této divadelní platformy a dát jí novou identitu, která by ukončila její dlouhou etapu výsostně tanečního divadla (začala výrazně v osmdesátých letech a nesla se celou porevoluční érou Josefa Svobody i obdobím po roce 2010 pod vedením Zdeňka Prokeše – činohry bývaly výjimkou, často spíše nezamýšlenou, ke spojení s operním žánrem došlo za existenci Laterny jen třikrát). Současná obměna repertoáru proběhla postupně a v každé inscenaci se propojení žánrů svým způsobem odráží.

Objevily se nové a úspěšné inscenace pro dětské publikum – BatoLaterna a Zázrak (s)tvoření – se zapojením akrobacie a pantomimy. Temnější Poe s prvky grotesky a satiry kombinuje žánry tanečního divadla a činohry s výrazným podílem zpěvu, avšak postrádá multimédia. Inscenace Robot Radius je naopak na nových médiích vyloženě postavena, žánrově jde o pantomimu. Krajina těla je abstraktní vizuálně filmovou instalací s kinetickou scénografií, do které byla vnořena směs nového cirkusu, pantomimy a tance. Inscenace Valérie a týden divů může být klasifikována jako činohra okořeněná zpěvem, z velké části se rovněž jedná o současné taneční divadlo, protože nese nejen silný rukopis režiséra Jakuba Šmída a výtvarníků Petra Vítka a Evy Jiřikovské, ale též choreografa Jiřího Pokorného. Psychedelickou atmosférou a výraznými, až excentrickými kostýmy zapadá do poetiky současného divadla, jež často odhaluje v groteskním šklebu temné stránky lidské povahy. Estetikou se blíží inscenaci Poe, na první pohled by si tato díla, obě navíc vycházející z literárních předloh, mohla konkurovat. Diváky může mást vizuální komunikace Valérie – grafické materiály vyvedené ve sladce pastelových barvách ani trochu neodrážejí krutou podstatu inscenace. To jen tak na okraj…

Valérie a filmová řeč Laterny magiky

Valérie je sice zcela jistě současným divadlem, zároveň však vzdává hold tradiční linii „staré“ Laterny magiky. Podíl filmu je velkorysý, užití specifické. Projekce je promítána na horizont konstrukce domu, který je stěžejní jevištní stavbou (a to doslova, protože jde o velmi robustní scénografii). Film není ovšem prvkem dramaticky rovnocenným živým hercům či tanečníkům, jako tomu bylo u historických inscenací Laterny magiky. V programu pro EXPO 58 bylo praktickou nutností umožnit dialog živého herce a jeho předtočeného alter ega. Z nadšení nad tímto řešením se postup reprodukoval a vznikl úzus, že interpret se k projekci, jež zahrnuje často jeho vlastní filmový obraz, vztahuje jako k živému partnerovi. Princip kulminoval ve varietních číslech, jako byla Krkolomná jízda, nebo v celovečerních inscenacích typu Kouzelného cirkusu, ale postupně byl zcela vytěžen.

Způsob, jakým film používá Jakub Šmíd ve Valérii, odpovídá jinému konceptu, poněkud subtilnějšímu. Alfréd Radok považoval Laternu magiku za vyvrcholení snah o tvorbu polyscénického divadla. Tento termín, který jako první vyslovil Jan Grossman, měl obdobný význam jako v současnosti často užívaný pojem multimediální – tedy že v daném díle dochází k propojení rozdílných uměleckých prostředků, technik a technologií k vytvoření synergie, že architektura prostoru a světla nebo filmová projekce jsou stejně zásadní jako akce interpreta, všechny složky jsou si významem rovnocenné. Zároveň ale byla pro Radoka Laterna divadlem polysémantickým, což je termín, který nepostihuje vnější prostředky a jejich vztahy, ale vnitřní rovinu významů. Řecká předpona „poly“, stejně jako latinská „multi“, zdůrazňuje mnohost: v tomto případě množství znaků, jež jsou použity a jejichž významy jsou sděleny v jednom okamžiku zároveň. Úspěch závisí na tom, jak dalece je každá znaková rovina, kterou je v inscenaci možné vysledovat, současně svébytná i propojená s ostatními. Nejde o to, jaké technologie či žánry jsou zkombinovány, ale jestli spolu vytvářejí harmonický a smysluplný celek jejich významy. S tímto pojetím již Valérie rezonuje. (Josef Svoboda říkal, že vztahy mezi živou akcí na jevišti a filmovou projekcí nesmějí být pouze mechanické, to je v podstatě totéž. Ale je také velmi snadné právě k mechanickému vztahu sklouznout.)

Roviny znaků a významů

Film v inscenaci přináší několik znakových rovin. Zaprvé nabízí dovysvětlení vztahu mezi dvěma prostory scény: velkým domem, kde se odehrává děj inscenace, a jeho malou kopií, která metaforicky představuje oblast nevědomí. Nahlíží-li postava do malého domku jako lačná lasice do kurníku, vidíme tvář téhož člověka v projekci na velkém plátně a uvědomujeme si, že jde o znak dominance nad průběhem děje a zároveň o symbolické vyjádření infiltrace cizího pohledu do prostoru intimity. Vetřelec vstupuje do snu. Obdobně působí filmové záběry narušování povrchu stěn domu, ať už stružkami černé krve, drásáním, či pálením, to vše v detailu.

Filmová plocha zároveň odráží vnitřní podobu hrdinů, je zrcadlem jejich povah, duší – tváře zčernalé zlobou a ziskuchtivostí, tváře okoralé a pokryté krustou zaschlého bláta, které překrylo původní lidskost, nebo naopak panenkovsky klidný obličej Valérie s široce rozevřenýma očima, v nichž zatím ještě zůstává dětská naivita. Samozřejmě že metafora takového „zrcadla“ je velmi prostá a hojně užívaná – ale která není? Existuje vůbec nějaká metafora, kterou by v literatuře a divadle ještě nikdy nikdo nepoužil? Žijeme v době, která přináší méně objevů, ale o to více se musíme soustředit na obratnou práci s tím, co je nám už známé.

Film nakonec slouží také ke zvýraznění některých rekvizit a atributů spojených s přechodovým rituálem, jako jsou červené náušnice a korále. Několikrát je projekce rozmlžena digitálním obrazem připomínajícím vlnící se trávu, jako kdyby naznačovala ještě jinou rovinu, možná života samotného domu nezávislého na myšlenkách a vůli jeho obyvatel. Využita je i projekce holografického typu, v níž ožívá několikanásobně replikovaná postava Valérie procházející potemnělým domem jako fantom. Trik je použit jen dvakrát, a pouze s Valérií. Je škoda, že se s tímto druhem projekce nepracovalo více.

Valérie jako multižánrové divadlo

Že se Laterna magika nyní profiluje jako platforma pro produkci multižánrových inscenací (nemá stálý soubor ani kmenové režiséry, vyjma samotného Vizváryho), s sebou nese jisté překážky. Zejména pro odbornou veřejnost. Pokud je například podíl tanečního a činoherního divadla rovnocenný, má dílo analyzovat taneční, nebo divadelní kritik? Laterna magika se s podobným dilematem potýkala v šedesátých letech, když se diskutovalo, zda je spíše filmovým, nebo divadelním tvarem, a hle, je to tu zase. Spolu s onou skloňovanou multižánrovostí, která v něčem návratem ke kořenům je – a v něčem není. Laterna sice na počátku skutečně využívala několik žánrů, ale z jiných příčin než dnes a také plnila jinou funkci. Zatímco dnes se očekávají primárně umělecké výsledky, v době svého vzniku byla zamýšlena jako propagační nástroj a umělecká díla vznikala spíše navzdory. A také se pokusy o vážnou tvorbu setkávaly s nepochopením, které znamenalo nejen divácký nezájem (postihl Kašlíkovy Hoffmannovy povídky), ale také radikální následky, jako bylo propuštění Alfréda Radoka.

V první etapě byla Laterna magika revuí. Její program na začátku, ještě pod Radokovým vedením, nepostrádal dramaturgický oblouk, ale postupně převážila zábavní funkce. Zůstala žánrová pestrost: vedle mluveného slova konferenciérek živě hrající klavírista či houslista, lidová muzika, později etudy černého divadla, v „Hoffmannkách“ účinkovali operní pěvci… S touto érou však nemá současná Laterna magika, natož Valérie nic společného. V revui totiž žánry koexistují vedle sebe, nikoli spolu v rámci jednoho dramatického inscenačního celku. Valérie snad v použití dělené projekční plochy a v postavě hrdinky-dívky navazuje spíše na Ztracenou pohádku, jež ovšem byla inscenací pro dětského diváka. Zajímavostí je, že ji tehdy režíroval Jaromil Jireš, autor filmové Valérie. (Mimochodem tvůrci té současné jevištní si dali záležet na tom, aby našli vlastní vizuální jazyk nezávislý na vidění režiséra Jireše a výtvarnice Ester Krumbachové.) Z hlediska dominující činohry patří Šmídův počin po bok inscenací krátké éry Evalda Schorma a Antonína Máši Noční zkouška, Vivisekce a Černý mnich, které stojí neprávem stranou pozornosti.

Zbavit se minulosti…

… to není jen psychologická poučka. Pokud jde o nové formy v Laterně magice, není nutné zaštiťovat se návazností na její historii a počátky. Je to dokonce zbytečné. Neexistuje žádná povinnost udržovat kontinuitu, forma inscenace (žánr i technologie) je navíc vždy druhotná! Tvůrci, kteří vyjdou od formy a až k ní na míru hledají obsah, takoví nikdy nepřekonají působivost nejslavnějších inscenací Laterny magiky. Pokud je něco základním pilířem, k němuž je možné se vztahovat, jsou to ty myšlenky Alfréda Radoka, které stojí nad žánry a technologiemi. Zejména úvahy o polysémantickém divadle, nabízejícím bohatou stravu znaků a významů divákovi uvyklému pohybovat se ve světě, jenž sám toto bohatství nabízí. Radok věděl, že k němu musí hovořit jazykem jeho zkušenosti i jeho kompetencí, proto v šedesátých letech využil médium filmu.

Ideální by bylo hovořit k dnešnímu divákovi jazykem současných technologií. Laterna magika má velký umělecký potenciál, ale omezené zdroje. Samozřejmě že při zhlédnutí Valérie a týdne divů se vkrade do mysli i otázka: a není používání čistě filmové projekce vlastně trochu staromódní? Kde jsou nová média, pomineme-li dvojí cestu „ducha“ Valérie jejím domem? Jenže ani užití nových médií není „povinné“, pokud je srozumitelnější ověřený a funkční postup. Přiznám se, že před premiérou jsem měla značné pochybnosti. Strávila jsem totiž skoro celý týden na festivalu ART*VR, první tuzemské soutěžní přehlídce filmů ve virtuální realitě v Centru současného umění DOX. Okouzlení z technických možností, ale i z potenciálu VR, který sahá od umělecké filmografie k psychoterapii, mě samozřejmě vedlo k úvahám, jestli Laterně magice neujíždí vlak. Nicméně podmínky jsou dnes jiné: doménou nových médií a nových technologií je herní a filmový průmysl, žádné divadlo na světě už zřejmě nebude mít tolik prostředků, aby v něm vznikla tak přelomová novinka, jakou byla Laterna magika v roce 1958. Je třeba se ještě více odpoutat od minulosti a při zachování značky budovat její novou tvář s větší smělostí. Valérie ukazuje, že skutečně může mít podobu nikoli multimediální, ale multižánrovou. A proč ne? Kladla bych spíš otázku ohledně dramaturgického výběru tohoto požehnaně věkovitého titulu, který nese pečeť předválečné společnosti a jejích nejen genderových stereotypů – ale to už je námět na jinou debatu.

Národní divadlo, Praha (Laterna magika) – Vítězslav Nezval: Valérie a týden divů. Režie Jakub Šmíd, dramaturgie Hana Strejčková, hudba David Hlaváč, scénografie Petr Vítek, kostýmy Eva Jiřikovská, choreografie Jiří Pokorný, světelný design Karel Šimek. Premiéra 9. listopadu 2023.

• Autor: Lucie Kocourková
• Publikováno: 11. prosince 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Valérie a mnohost žánrů aneb Kam kráčí Laterna magika

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ