Divadelní noviny > Zahraničí

Valerij Fokin: Jedna cenzura nahradila druhou

Tři po střechu naložené kamiony, tuny dílů železné konstrukce, padesátičlenný technický tým dvou národností a celonoční stavba a bourání, tak vypadala odvrácená mince třídenního hostování petrohradského Alexandrinského divadla v historické budově Národního divadla s inscenací Hamlet ruské režisérské legendy Valerije Fokina. Naštěstí si ve víru představení a různých povinností našel čas i na setkání pro Divadelní noviny v divadelním klubu Kolowratského paláce. Coby vyznavatel zdravého životního stylu si objednal zeleninový salát a vodu – má cola působila vedle něj trochu nepatřičně – a otevřeně odpovídal nejen na mé otázky k Hamletovi, ale vášnivě se rozpovídal i o současné politice Ruska, Petru Léblovi a svých privátních přáních „zasloužilého“ divadelníka.

Co vás vedlo k uvedení Hamleta právě dnes?

Hamlet je aktuální vždy, neboť odhaluje základní mechanismus státního zřízení – násilí v té či jiné formě. I v ruské historii lze nalézt hamletovské motivy. Objevily se ve vztazích Kateřiny II. s jejím synem, budoucím carem Pavlem, který byl nazýván ruským Hamletem. Když jsem o Hamletovi v souvislosti aktuálního uvedení začal přemýšlet, uvědomil jsem si, jak zřetelně je ve hře zobrazen rub a líc moci. Je v ní představena vnější, oficiální fasáda státního aparátu s veškerými slavnostními rituály, ceremoniemi, veřejnými vystoupeními a projevy a současně i druhá strana vládnutí – špinavé, nečestné, nemravné, krvavé intriky spojené se zločinem a skryté za onou „čelní“ stěnou. Právě rozpor mezi vnějším a skrytým, pohled na pokrytectví a cynismus doby, bylo tím neuralgickým bodem, který mě na hře zajímal. Právě to mě totiž v dnešním Rusku a světě vůbec nejvíc znepokojuje.

Jaké dnešní Rusko podle vás je?

V našem současném životě – nemluvím teď jen o Rusku – je mnoho příkladů absolutního soužití vnějšího a zdánlivě dobrého a krásného s temným a neodhaleným. Na náměstíčku před Alexandrinským divadlem, které je v centru Petrohradu, se periodicky opakují různé karnevaly, trhy, festivaly, rozkládají se tam stánky a různé atrakce, v zimě se zalévají kluziště, v létě točí kolotoče, vystupují tam pouliční umělci. Všichni se veselí, zpívají, pokřikují. Právě tyto pouliční radovánky formují vnější obraz národního blahobytu. Pozoruji je a přemýšlím, co znamená všechen ten křik a veselí. Co za tímhle vším stojí? Aby byl blahobyt a štěstí skutečné, je třeba, aby kvalitně pracovala ohromná mašinérie, která se nazývá ekonomika země. Milujeme sen o blahobytu, o tom, že jsme naprosto šťastní. Křičíme různá hesla. Kontrast mezi hranými slavnostmi a reálnou situací ve všedním životě však jen zostřuje pocit nesmyslu a absurdity, ve které žijeme. Rub a líc existuje i na státní úrovni. Bojujeme s korupcí, ale bez výsledků. A proč bez výsledků? Protože zkorumpované je především samotné vědomí a svědomí člověka.

Co ale s tím? Hamlet odpovědi nenabízí. Nebo ano?

Je třeba znovu a znovu přeměňovat každého jednotlivce. Naše země je ale ohromná a zvláštní. Není jednoduché v ní ustanovit demokracii. V Rusku musí jít o typ demokracie, jejíž všeobecné principy budou demokratické, ale forma ne. Jinak je tato země neovladatelná.

Jakou formu vlády by tedy podle vás mělo Rusko mít?

Hledáme ji v Rusku po staletí, ale zatím se nám ji najít nedaří. Podle mého názoru je nejlepší osvícená monarchie s carem či jinou osobou v čele. V Rusku nemůže být parlamentní republika, jelikož v něm žije mnoho ambiciózních lidí, každý jde jen za svým a nechce spolupracovat. Důležitá je u nás vláda, která by měla být osvícená a moudrá. V současnosti pociťuju alespoň odklon od diktatury, což je skvělé.

Změnilo se v posledních letech i ruské divadlo?

Dokonce několikrát. Nejprve pominula ideologie a cenzura a objevily se možnosti svobodného vyjádřování. Zajímavé je, že u řady tvůrců přesto dodnes přetrvává silná autocenzura. Následně se ale objevila cenzura jiná, tržní. Trh nyní v Rusku diktuje, co uvádět. Nejde o umělecké hodnoty, ale o pokladnu, která rozhoduje. Zůstat seriózním umělcem, především pro mladou generaci, je dnes velice obtížné. Především repertoárovému divadlu se v současné době žije neblaze.

Vy jste rozkročen mezi „dvěma světy“. Působíte jako umělecký šéf Státního akademického divadla A. S. Puškina, obecně nazývaného Alexandrinské, s nímž jste byl v Praze, a zároveň jako umělecký šéf a ředitel „experimentálního“ Kulturně-divadelního centra Vsevoloda Mejercholda v Moskvě.

Obě scény si hýčkám, i když každá má pochopitelně svá specifika. Osobností Vsevoloda Mejercholda jsem byl fascinován od svých studentských let. Obdivoval jsem jeho novátorské přístupy, ke kterým se divadelníci vracejí dodnes. Jsem rád, že se mi ve spolupráci s dalšími kolegy podařilo v Moskvě prosadit nejdříve komisi zabývající se jeho odkazem a později, v roce 1991, i Centrum nových divadelních forem nesoucí jeho jméno. Alexandrinské divadlo je dlouhodobě moje domovská scéna.

Je něco, co tyto scény spojuje?

Obě mají jedno společné – silnou a stále se zvyšující potřebu současné dramatiky. Bohužel musíme i ve velkém Národním divadle velmi uvážlivě nasazovat klasické tituly, neboť mladí diváci určité tituly či formy vůbec nepřijímají. Neznají Čechova ani Shakespeara. Chceme-li tyto jejich přístupy změnit, musíme klasiku přibližovat jejich estetickému vnímání. Tak, aby pro ně byla zajímavá. Aby po jejím zhlédnutí měli zážitek jako z čerstvě pročtených novin.

Co chystáte pro tuto sezonu?

Nejdříve v Alexandrinském divadle uvedeme Dostojevského Hráče. Poté bude pod mým vedením pracovat pět mladých petrohradských režisérů a dramatiků, kteří společně vytvoří inscenaci na téma Současný Něvský prospekt, což je dnes i historicky hlavní, výstavní petrohradský bulvár. Poté chci opět oslovit některé z našich vynikajících současných dramatiků, zřejmě Ivana Vyrypajeva nebo bratry Durněnkovy, aby pro nás něco napsali.

A co práce v zahraničí? Hostoval jste na scénách v USA, Polsku, Maďarsku, Německu, Švýcarsku, Japonsku nebo Francii.

Momentálně žádnou nabídku nemám. Upřímně řečeno, raději pracuju doma, kde mě spojuje s herci jeden společný jazyk, kde máme stejné geny. Všichni jsme četli v dětství stejné knížky, učili se ze stejných učebnic a dnes koukáme na stejné zprávy a chodíme po stejných ulicích. Práce v zahraničí je ale důležitá pro každého režiéra tím, že jej profesně i lidsky obohacuje a on získává cenné zkušenosti, které rozšiřují jeho vědomí o současném světě a možnostech divadla.

Jak z tohoto pohledu vidíte Českou republiku? Jaké s námi máte zkušenosti?

Moje první informace o české kultuře spadá do doby, kdy do Čech přijel Mejerchold. Právě čeští herci a režiséři odeslali sovětské vládě dopis, ve kterém vyjádřili nesouhlas s uzavřením jeho divadla. To bylo pro ruské divadlo důležité a vědělo se o tom. Z pozdějších, již osobních zážitků mne pojilo přátelství s Petrem Léblem, jehož práce jsem si vážil a dodnes je pro mě nezapomenutelným režisérským talentem. Několik jeho inscenací jsem tehdy pozval na náš festival. Několik mých inscenací (Revizor a Proměna, pozn. red.) bylo naopak uvedeno na mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni. Jak vypadá současné české divadlo, bohužel netuším. Chystané hostování pražského Národního divadla v Rusku s inscenací Co se stalo, když Nora opustila manžela režiséra Michala Dočekala pro mě bude novou zkušeností. Mimochodem mé první herecké angažmá, ještě jako amatéra, bylo ve hře Pavla Kohouta Taková láska, v tehdejším Sovětském svazu značně populárním díle. A další roli jsem získal ve hře Vratislava Blažka Příliš štědrý večer.

Máte nějaká divadelní přání?

Jediné, co si přeji, je nepřestat milovat divadlo. Pracuju v něm tak dlouho, že se to klidně může stát. Jestli se mi povede připravit tři čtyři dobré inscenace, bude to skvělé. Ale zabývat se divadlem celý život nemusím. Rozhodně není mým životním cílem v něm umřít.

Valerij
Vladimirovič
Fokin

(28. 2. 1946 Moskva). Po ukončení kon­zer­va­toře byl angažován do moskevského divadla Sovremennik, kde během patnáctiletého režijního působení vytvořil řadu inscenací, jež se zapsaly do historie ruského divadla. Hledání nových divadelních forem a možností scénického jazyka přitáhlo Fokinovu pozornost k evropské avantgardě a k experimentů J. Grotowského, se kterým se v polovině 70. let seznámil a jeho semináře navštěvoval. Navázal tak dlouholeté umělecké spojení s polskou divadelní kulturou, své inscenace realizoval v divadlech v Krakově, Lodži, Wroclawi. V roce 1985 se stal šéfem moskevského divadla M. N. Jermolovové. Od roku 1988 stojí v čele komise zabývající se uměleckým odkazem V. Mejercholda. O tři roky později byl jmenován uměleckým šéfem a ředitelem nově založeného Centra V. Mejercholda, kterým je doposud. V roce 2003 se stává uměleckým šéfem Alexandrinského divadla. Často pracuje i v zahraniční – v USA, Polsku, Maďarsku, Německu, Švýcarsku, Japonsku a Francii. Jeho inscenace se vyznačují výraznou aktualizací a výstižným, občas paradoxním scénickým jazykem. Mnohokrát získal prestižní ruskou divadelní cenu Zlatá maska.

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 27. ledna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Valerij Fokin: Jedna cenzura nahradila druhou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ