Divadelní noviny > Kontext

Variace na autorovo téma

Scenárista a dramatik Petr Pýcha (1972) píše pro divadlo i pro film, ale těžištěm jeho dramatické práce je rozhlas. V autorském týmu s kamarádem z dětství Jaroslavem Rudišem začali v roce 2005 Létem v Laponsku, následovaly společné dramatické texty Strange Love, Lidojedi, Salcburský guláš a krátké Podletí. Samostatně je Pýcha autorem celovečerní hry Benzína Dehtov (2014) a kratších dramat Malá ryba a Víc než Paříž.

V listopadu uvedl Český rozhlas v premiéře jeho novou hru Bulhar. Inscenace potvrzuje autorův přetrvávající zájem o akustické médium, i když se mu zároveň trochu vzpírá. Současně v ní nacházíme další variaci na jeho osobní témata. Režisér Aleš Vrzák pak zajistil výborné obsazení a skvělý zvuk (zvukaři Jan Trojan a Tomáš Pernický).

Na dvojici Pýcha–Rudiš upozornil v roce 2006 úspěšným nastudováním Léta v Laponsku režisér Petr Mančal. Od té doby všechny tituly obou autorů (s výjimkou Pýchovy krátké hry Víc než Paříž) režíruje Aleš Vrzák. Patří k rozhlasové režijní špičce a rád využívá mimostudiové natáčení, které zlepšuje kvalitu zvukového obrazu a motivuje herce k přesnému, autentickému projevu.

Vrzákův režijní přístup konvenuje Pýchovu zájmu o charakteristické prostředí, jež plní v jeho hrách významnou funkci, ať už je to hospoda, čerpací stanice, filmový festival, nebo dokonce konkrétní města, jako byly Karlovy Vary v Malé rybě nebo Lomnice nad Popelkou v Podletí. Mimo studia snímaný zvuk konvenuje i „filmovosti“ Pýchových (a Rudišových) her. Natáčí se v autobuse, karavanu, v autě za deště, na mobilní toaletě… – podle toho, co scénář vyžaduje. Všechny texty píšeme hodně vizuálně, i ty rozhlasové, uvedl Pýcha v jednom z rozhovorů. Skutečně v nich nenajdeme obvyklé rozhlasové postupy, jako jsou introspekce, vnitřní hlasy nebo vypravěči. Slyšíme pouze to, co by za jiných okolností mohlo být i vidět. Toto sbližování rozhlasové inscenace s filmem nebo radioartem, co se zvuku týče, patří dnes mezi atributy progresivní rozhlasové tvorby. Prozrazuje úsilí o věrohodné zachycení co nejplnější skutečnosti.

V dramatu Bulhar se po Lidojedech a Benzíně Dehtov vrací v Pýchově tvorbě téma vlivu peněz na lidské charaktery. Toto téma, kterému nebyla u nás dosud věnována přiměřená pozornost, se zdá být pro Pýchu fundamentální. Už taxikář v jeho prvotině Malá ryba unesl herce na filmovém festivalu z existenčních důvodů, pro peníze. Autor ve svých textech často sleduje, jak málo stačí, aby se setřela hranice mezi tím, co je přípustné a co už ne. Těchto velmi závažných otázek se zmocňuje s nadhledem a ironií. Jsou to černé, drsné komedie. Dobře odpozorované lidské jednání bývá vyhroceno do absurdity a trapnosti. Co by se stalo, kdyby parta chlapů, kteří si rádi hrají na přepadové komando, začala zasahovat do reality? Podaří se zachránit rozhlasový přenos koncertu, když významného hudebníka zastoupí kamarád z místního kvarteta? Jak zajistit člověčinu na perverzní raut? Výsledkem je obvykle zesměšnění a znevážení suverénních jedinců vydávajících se za autority.

Nová Pýchova hra se odehrává ve Vrchlabí na pohodovém letním hudebním festivalu. Posluchač je od prvního okamžiku „vržen“ do publika pod pódiem. V zákulisí se současně odehrává obchodní transakce, ve které majitel sítě hotelů a „jedenáctý nejbohatší člověk v republice“ s politickými ambicemi, „bývalý vekslák“ Luděk Horálek (Igor Bareš), požírá menší firmu, pořádající agenturu Mercury. Klade si podmínky, ale sám nedodržuje domluvená pravidla: Tak dlouho v tom dělám, a stejně jsem dycky překvapenej, čeho sou lidi schopný, shrnuje majitel Mercury zvaný Freddie (Ondřej Vetchý). Tvrdé, vojácké typy, zdá se, Vetchému vyhovují. Zde jako protřelý majitel hudební agentury řídí koncert až do chvíle, než ho Horálek donutí hrát nedůstojnou komedii před kamarády a kolegy.

Hlavní hvězdou koncertního programu je řidič Míra Bulhar, zoufalec, který se proslavil tím, že řídil s osmi promile alkoholu v krvi. V podání Davida Novotného je to navenek jednoduchý člověk, ne však hlupák. Musí bavit publikum stand-up výstupy o svém „hrdinském“ kousku, o tom, že vydává „Opilou kuchařku“ nebo že „jezdí“ závody na židli, při kterých se tankuje tuzemák. To vše proto, aby smazal své dluhy. Lid obecný se baví, Freddie na něm vydělává, prezident republiky se ho chystá ocenit státním vyznamenáním za zásluhy o kulturu. Ale Bulhar už toho má dost a rozhodne se skončit…

A protože mocný Horálek sponzoruje i média, z pracovní povinnosti sem přichází redaktor křesťanského Radia Lourdy Vojtěch Passer natáčet reportáž z festivalu. Ve Čtvrtníčkově podání jde o další variaci na mediální rutinéry, jimiž v satirických pořadech již léta vyniká. Jeho reportér je zděšen úrovní akce, nakonec ale najde v životním příběhu Míry Bulhara sympatický námět pro reportáž. Postava Passera má díky Čtvrtníčkově interpretaci sympatickou, dramaticky nosnou dvojlomnost. Ostrý, vulgárně se vyjadřující cynik se promění v komunikativního partnera, když Bulhara díky společnému zájmu o závody Formule 1 lépe pozná.

Závěr hry pak má formu živého vstupu do vysílání Radia Lourdy s předtočenými rozhovory a reportáží z panákové „Velké ceny“, zakončeného (sebe)kompromitací Luďka Horálka.

Stejně jako v jiných Vrzákových režiích Pýchových her na sebe i v Bulharovi velkou část pozornosti strhává imitační rovina hry, tedy schopnost v režijně a zvukařsky téměř dokonale zvládnuté podobě přesně napodobit různá prostředí a stylové roviny textu. Atmosféru festivalu zdatně navozuje vystoupení zpěváka s kytarou Dády Nicka Hausmana (Jan Vondráček), který se na Bulharovi přiživuje. Hercova (zdánlivá) autenticita je strhující. Trvalo mi delší dobu, než jsem k hlasu ovládajícímu pódium dokázal přiřadit tohoto známého interpreta. Z fotografií na webu snadno zjistíme, že právě tyto scény se natáčely ve dvoraně rozhlasu na Vinohradské, kde obklopující budovy násobily nahrávaný zvuk jeho odrazy. Snad jen publikum zní v nahrávce příliš „řídce“… Není to ta masová akce, jaká by v rámci této hry měla být.

Děj je vyprávěn více mozaikově, než tomu bylo v předchozích autorových textech. Úvodní scéna z pódia trvá dlouhých pět minut, aniž by se téma posunulo kupředu. Později se ale střihové tempo zrychluje, až v závěru vygraduje již zmíněným pořadem Radia Lourdy. Rozlomí se do více rovin (skutečnost, komentáře reportéra, předtočené vstupy), a přičteme-li podivnost celého závodu Bulhara s Horálkem, trochu se zde vytrácí přehlednost. Ač možná dramaturgyně Klára Novotná vedla autora ke zřetelnějšímu provázání dějové linky, výsledek se jeví nedotažený, příliš roztěkaný. Rozhlasové drama se sice může od filmu lecčemu přiučit, ale míra verbálního doslovování by měla být důsledná, rozhlasová.

A tak inscenace zůstává trochu na povrchu. Nadsázka a absurdity výsledný obraz skutečnosti přiostřují, ale neprohlubují. Přesto je však Bulhar v rámci dramatických textů, které vznikají v ČRo, přínosem. Zobrazit současný veřejný život rozhlasovou hrou, jejíž autoři mají často tendenci utíkat k soukromým tématům, je velmi, velmi vítané. Jsem zvědav a těším se na další autorský vývoj Petra Pýchy.

Český rozhlas, stanice Vltava – Petr Pýcha: Bulhar. Režie Aleš Vrzák, dramaturgie Klára Novotná, zvuková spolupráce Jan Trojan a Tomáš Pernický, hudba Jan Vondráček. Natočeno v roce 2020. Premiéra 3. listopadu 2020.

• Autor: Vilém Faltýnek
• Publikováno: 7. prosince 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Variace na autorovo téma

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ