Varvara Fajer: Noc je nejtemnější před úsvitem
Ruská dramatička a režisérka Varvara Fajer přijela loni v listopadu do pražského Divadla Komedie představit divadelní metodu dokumentárního divadla zvanou Verbatim, která je založena na práci s autentickými svědectvími. V posledních deseti letech se prosadila zejména v Rusku, konkrétně v experimentálním divadle Teatr.doc v Moskvě. Očekávala jsem setkání s nekonvenční excentričkou, přišla ale hrdá, sebevědomá a nepřístupně působící osobnost. Žádná komediální povrchnost, sebestřednost a nuda. Varvara Fajer má smysl pro humor a pro čest. Vůči jakékoli formě tuposti, arogance a nadřazenosti je ale nekompromisní.
Máte, zdá se mi, specifický vztah k Praze. Nejste tady poprvé, workshop jste uspořádala zdarma…
Mám tady přítelkyni Terezu. Když jsem zkoušela svou první dokumentární hru, vyrušilo nás klepání na dveře. A tam stála jako rampouch zmrzlá Tereza s kamarádkou. Přišly na – kvůli onomu zkoušení – zrušené představení. Pozvala jsem je dál, dala jim horký čaj. Tereza mi později řekla, že tím čajem jsem jí zachránila život. Od té doby jsme kamarádky a já za ní do Prahy jezdím.
Proč se zabýváte politickým divadlem?
Neměla jsem svým způsobem na výběr. Vystudovala jsem filmovou režii a stejně jako mladí absolventi divadelních škol jsem neměla žádnou perspektivu. Mladí filmaři byli uzurpovaní klany Michalkova a Bondarčuka a v divadelním prostředí zase uměleckými šéfy, kterým bylo většinou okolo 75 let. V Rusku v té době nebylo žádné alternativní divadlo.
Tak vznikl Teatr.doc?
Proti stávajícímu stavu se vzbouřila skupina mladých dramatiků a já jsem do toho šla s nimi. Zformovali jsme se kolem myšlenky dokumentární hry, dokumentárního divadla. Byl to vlastně protest proti vžité představě, že po Čechovovi se v Rusku nemohou zrodit žádní opravdoví dramatici.
Jaká byla vaše osobní cesta k divadlu?
Vystudovala jsem VGIK, což je něco jako vaše FAMU, a chtěla jsem pracovat sama. To však nelze, nemá-li člověk prostředky – peníze a možnosti. A ty já jsem neměla. Například abych mohla natočit diplomovou práci, musela jsem pracovat několik let v kanceláři. A ve výsledku jsem natočila 10minutový film. To považuji za šílené. Byla jsem zahnána do kouta. Nikdo mě nepotřeboval.
V tu dobu jsem zaregistrovala inzerát na semináře zaměřené na Verbatim, kde jsem poznala Jelenu Greminovou a Michaila Ugarova. A dostala jsem se na seminář Stephena Daldryho. Protože byl zadarmo! Tam jsem poznala podobně zaměřené lidi, nesmírně tvůrčí a talentované, a pochopila jsem, že stát tento tvůrčí a talentový potenciál u nás ignoruje. Začali jsme spolu pracovat v seminárním a festivalovém režimu a po třech letech jsme vytvořili za své prostředky politické – či spíše dokumentární – divadlo.
Kde berete jistotu, že vaše interpretace světa je správná?
Především je třeba říci, že vklad, který v tomto smyslu divadlo přináší – jeho podíl na manipulaci společnosti, je zanedbatelný ve srovnání s médii. Média ovlivňují řádově stovky milionů lidí, divadla pouhé stovky diváků. A když tvořím představení, tak využívám nejen dokumentární materiál, ale přináším i osobní zkušenost.
Tedy především bojujete proti politické a mediální manipulaci?
Abych pochopila, co je Putin za člověka, nepotřebuji vědět, kolik peněz nakradl a kolik si postavil paláců. Stačí mi to, jakým způsobem vystupuje v médiích. Účastníkům protestů proti sobě vzkázal prostřednictvím TV obrazovky: Jen pojďte ke mně, Bandarlógové. Bandarlogi znamená v ruštině opičí národ, tlupa bez vůdce, která se chlubí a dělá se větší, než skutečně je. Když si uvědomíte, že média ovlivněná federální mocí interpretovala tyto protesty tak, že do ulic vyšli pedofilové, homosexuálové a devianti placení Spojenými státy, byla to neuvěřitelná manipulace. A lidé na venkově tomu věří! Tohle umožňují a dělají ruská média. Proti tomu vystupujeme.
Snažíte se – zdá se – být veřejným protipólem moci a státem ovládaným médiím?
Nejsme to pouze my. Fungují i jiné skupiny, které se snaží přinášet pravdivé informace. Co se týká představení a existence Teatru.doc, chceme diváka zbavit především pocitu osamění. Člověk, který je mocí nějakým způsobem ponižovaný, poplivaný, najde v našem divadle – ať už na jevišti nebo v hledišti – lidi, kteří myslí a vnímají podobně jako on.
Můžete popsat nějakou vaši inscenaci?
Nedávno jsme vytvořili projekt BerlusPutin, což je vlastně politická karikatura. Zachycuje konkrétní události dne, jejichž interpretace se mění v závislosti na aktuálních politických činech a projevech Putina. Představení jsou plná aktuálních citátů, které se objevují v TV a dalších médiích. Pro nás i diváky je každý večer jakousi veřejnou katarzí. Není v něm agrese, je psychicky očistné.
BerlusPutin je politická karikatura. Zachycuje konkrétní události dne, jejichž interpretace se mění v závislosti na aktuálních politických činech a projevech Putina FOTO ARCHIV TEATR.DOC
Pokud vím, reagovali jste i na soudní proces s Pussy Riot.
Pozvali jsme do divadla advokáty, kteří zastupovali u soudu Pussy Riot, manžela Naděždy Tolokonnikovové a dva novináře, kteří se procesu účastnili. Vyprávěli o svých dojmech z tohoto středověkého, idiotského procesu. Výsledné poselství onoho večera bylo ale vlastně velmi optimistické: Vyhrajem, protože bojujeme s idioty! Vůbec to nebylo negativní.
Večer ale tak poklidný, jak jej popisujete, nebyl.
Ke konci představení do divadla vtrhla skupinka pravoslavných ortodoxních bláznů, které doprovázel štáb TV FTV, a snažila se zabránit jeho pokračování. Sápali se na jeviště a křičeli: Nechali jsme vás dvě hodiny hrát, ale teď nastává pokání!!! Protože pracujeme s interakcí, tak jsme je nechali splynout s děním na jevišti. Rozpustili jsme je jako v kyselině. Mělo to obrovskou sílu. Byla jsem přímým svědkem toho, jak dobro vítězí nad zlem. Neměli šanci.
Jak hodnotíte existenci Pussy Riot?
Jejich myšlenky jsou mi velmi sympatické. Představují současnou moderní ženu jako inteligentní, silnou, na muži nezávislou bytost a mají sílu si tyto kvality obhájit. Nenechají s sebou manipulovat. Když se je při procesu snažili zlomit, reakce jedné z nich byla: Nemohu ustoupit. Moc je směšná, tento soud je fraška. Tohle řekla holka, které je 22 let!
Skrze tyto činy se v Rusku – zdá se mi – formuje silná politická opozice.
Pro mne je důležité poznání, že lidský život má smysl jen tehdy, pokud člověk žije pro druhé. V souvislosti s tím mohu citovat Stanislavského: Člověk nemá rád sebe v umění, ale umění v sobě. Důležité je to, co děláme, ne my sami. Štěstí se nachází pouze v tomto momentu.
Tedy svět pro vás je…
…něco mystického. Cítím, že dnes dochází ke zlomu celé lidské epochy. Lidský život se natolik zrychlil, až se ta rychlost stala brzdou. Nacházíme se v epoše šílenství z přemíry rychlosti, z toho, že se silně koncentrujeme na informace a jejich sdělování.
Co s tím?
Blížíme se k morální temnotě. Pravdu měl Konfucius, když říkal: Noc je nejtemnější před úsvitem. Mám pocit, že právě v tom čase se nacházíme.
Varvara Fajer
Narodila se a působí v Moskvě. Je herečka, režisérka, autorka, od roku 2002 členka renomovaného moskevského souboru Teatr.doc. Vystudovala mezinárodní žurnalistiku (RUDN), posléze filmovou režii (VGIK). Její představení Zločiny z vášně (Prestuplenija strasti), vytvořené na základě autentických materiálů sesbíraných v ženské věznici, bylo jedním z prvních dokumentárních projektů Teatru.doc. Na základě příběhu jedné z vězeňkyň natočila dokumentární film Osobennaja. V roce 2004 režírovala inscenaci Aljoša (Tretjeklassnik Aljoša) podle hry Jeleny Isajevové, v roce 2007 hru Natalie Vorožbitové Otrokyně ocasu (Raba chvosta). Je autorkou projektu Babičky a sex, ve kterém se dívá na sex jako na závislost a na stáří jako osvobození se od ní. Je autorkou adaptace a režisérkou textu Daria Fo L’Anomalo Bicefalo. Představení se hraje v divadle Teatr.doc pod názvem BerlusPutin.
TEATR.DOC – avantgardní moskevská divadelní scéna, specifická divadelními inscenacemi dokumentárních dramat o aktuálních společenských a politických událostech za použití metody Verbatim.
Komentáře k článku: Varvara Fajer: Noc je nejtemnější před úsvitem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
