Varyš píše Adéle Kajn a naopak
Milá Adélo,
tak máme po té slavné premiéře Roberta Wilsona v Národním. Spolu s Historickým monologem v Kolowratu asi jediná inscenace, za níž se činohra ND – a s ní i my, protože my jsme ten národ, jenž Národní divadlo reprezentuje – nemusí stydět. A samozřejmě se zas vyrojilo mnoho výkřiků, jak je to či ono špatně. Protože, pozor: Wilson stojí příliš mnoho peněz! A protože Čapka trhá na cucky! A protože dělá navíc to samé už pětadvacet let!
Ale je to těžké, když tytéž recenzentky, co vychvalují obskurní Dočekalovu inscenaci Jelinekové Nory, napadají Wilsona, když – po proběhnuvším německém festivalu – vychvalují Ameriku nebo Rechnitz, a nedoceňují Zlatý kořenáč a především Lulu. Pak tady někomu něco vykládej o formě.
KAJN píše Varyšovi
Milej Vojtěchu,
pořád se můžeš setkat s názorem, že něco je pouhá forma. Ano, jenomže divadlo je přece formální k uzoufání! Lidé – navlečení do bizarních kostýmů, nalíčení do neobvyklých barev a na zcela nereálné scéně – si navíc třeba zpívají nebo mluví ve verších. A jiní zas vyšňoření sedí v publiku a zírají na ně, přičemž ani nedutají. Už tahle výchozí situace přece jaksi deklaruje to, že nepůjde o něco normálního, neformálního, bez pravidel…
Celé znění dopisů v oddíle blog DN
Komentáře k článku: Varyš píše Adéle Kajn a naopak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
