Varyš píše Adéle Kajn (No. 5)
Milá Adélo,
v závěru našeho dopisování dovol, abych skončil pozitivně. Na rozdíl od Nory, již jsem haněl mnohokrát nejen na tomto místě, nebo nemastných neslaných Spasených, pokládám Dočekalovu inscenaci Čekání na Godota na Nové scéně za výtečnou. Tohle je aktuální výklad díla, tohle je herectví, tohle je živé divadlo! Vynikající hraní a hraní si Davidů Prachaře a Matáska a Ondřeje Pavelky (a ovšem Jana Hartla, který střídá Jana Kačera) dost odkazuje k jiným ne-národním projektům těchto umělců. (Ano, mířím především k Prachařovým s Janem Nebeským a Pavlem Fajtem, aktuálně Neúplný sen a NoD Quijote.) Absurdní a dlouhé čekání jim otevírá prostor k pozoruhodné klauniádě. Michal Dočekal si zjevně s Beckettem rozumí, ostatně jedním největších úspěchů jeho kariéry byly Štastné dny v Kolowratu. Pro mě asi nejoblíbenějším počinem zůstane Poslední páska, jedinečné spojení Becketta, Mihaloviciho, Vinkláře, Kusnjera, hořící taktovky a historické budovy Národního divadla. Pokaždé když jsem na tom byl, nás tam sedělo asi dvacet v celém baráku, což je samo o sobě úchvatný pocit. Především to ale bylo dechberoucí, vtipné a tísnivé divadlo o podstatných věcech člověka, náraz. Musím říct, že nejen tenhle projekt, ale i cyklus Bouda nebo Norén v podzemních garážích či nejroztodivnější kousky opery – od Smrti Klinghoffera přes Nagano a Plachého a Kofroňova Fantoma opery po Čtyřnotovou operu / Médium či Betrarma a Mescalindu (a samozřejmě úchvatný kus Man and Boy: Dada) – tvořily v éře Dvořák-Nekvasil-Dočekal přesně to, jak podle mě má Národní divadlo vypadat, jakým směrem se má vydávat. Mrzí mě, že už je to teď méně bláznivé. Méně divadlo.
Nashledanou v lepších časech,
Vojtěch
Komentáře k článku: Varyš píše Adéle Kajn (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
