Varyš píše Bernátkovi (No. 1)
Milej Martine,
přizval jsem Tě, abychom tu konzervativně nezakrněli a nezaschli, jak se to stává jinde – vítej tedy na místě, kde nejvíc fouká, při psaní na vidrholci. Trochu sis sám naběhl, neboť na veřejné diskusi o kritice pravils, že máme určovat nová témata k diskusi a neděláme to.
Pomalu se zdá, že zůstávám posledním příznivcem divadelní poetiky Zdenka Plachého. Po con amore na něj, zdá se, nakonec zanevřel i Vladimír Just, jehož recenze v Lidovkách je taková uctivě záporná. Zarazilo mě jen, že poslání velké dotované scény (tady Národního divadla Brno) vidí v „hledání nového divadelního jazyka“. Inu, nevím. Já si myslím, že velká divadla mají hlavně provokovat. Že něco se může dít občas i v nějaké té tovární hale nebo ve sklepě, ale hlavním místem divadelního dění jsou pro mě kamenná divadla. A proto mi tak vadí jejich současné ustrnutí a nudnost: a proto se experiment, novinka a zřídka i provokace rodí na okrajích. Z nezbytí.
Chtěl bych však pokračovat v psaní o své aktuální obsesi – Městských divadlech pražských. Konkrétně, když jsem nedávno vzpomínal na krásnou éru 2004-2006, kdy to skoro začínalo v Praze k něčemu vypadat, Komedie pánů Pařízka a Jařaba se slibně rozjížděla a Rokoko tehdy, jako pozdní, ale účinnou lítost odcházející ředitelky MDP Radky Pipkové, rozpumpovávala dvojice Svoboda-Zielinski. Ty dva vyhnala radnice. A co se vlastně stalo Tomáši Svobodovi? Dělá komerční zábavu typu Pornohvězd a Jágra Kladeňáka a šéfuje Středočeskému divadlu Kladno. Témuž, odkud ho do MDP přišel vystřídat Petr Svojtka, který ostatně na Kladně hostuje dodnes. Smutný konec bývalého radikála?
Z Komedie se pak stal posh podnik, který sice elegantně, ale zakonzervovaně uspokojuje tu skupinu pražských diváků, která se cítí kultivovaně a intelektuálně. Přitom nevyvolává žádnou kontroverzi ani averzi, což je u divadla s vyhraněnou dramaturgií a politickým názorem docela na pováženou. Vřele však mohu doporučit Černé panny, představení o silných, tvrdých a chytrých ženách, které si neberou servítky – jestli vypadá islám takhle, tak se na tu invazi těším. Kdo má furt řešit ty nejisté, nevyrovnané, zakomplexované, zatraceně otravné křesťansko-židovsko-ateistické Evropanky?
Tvůj
Komentáře k článku: Varyš píše Bernátkovi (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Iva Mikulová
Vojtěchu, a v jakém ohledu myslíš provokovat? Máš na mysli už samotnou volbu titulu (tedy ne ten „klasický“ repertoár), nebo zpracování nebo máš na mysli čistě formální stránku inscenace? Neboť v tématech moc prostoru na provokování není, čím chceš prokovat dnešního diváka? Když jsme odcházeli z inscenace Národního divadla Spaseni (mimochodem, považuješ za provokativní?), tak v nás (mluvím za tři studenty) převládal pocit rozpačitosti, spíš až znechucení. Ale nemyslím, že by to by právě toto znechucení bylo Tvou kýženou provokací, kterou chtěli autoři dosáhnout, nebo ano? Mohou témata násilí, ztráty určitého morálního kreditu (vím, že se ohradíš) šokovat? A nebo je to jen ukázka toho, co vidíme kolem nás, aniž by však tato realita byla na divadle nazírána kriticky, nýbrž se nastolovala jako normativní všednost?
A taky by mě zajímalo, kde jsou hranice provokace? Protože podle mě má své limity. Dosáhne-li poslední možné únosné hranice, nastávají dvě varianty – smíření jako s normou a nebo zvrat do druhého extrému.
Netvrdím, že Národní divadlo má dávat pouze „měšťácky“ vhodné inscenace, ale taky si nemyslím, že by trendem Národního (a potažmo divadla všeobecně) měla být provokace..
03.06.2010 (17.06), , Trvalý odkaz komentáře,