Varyš píše z Flory (No. 7)
Zatímco jsem se věnoval svým redakčním povinnostem, dohrávalo v šapitó na parkáně svou třetí festivalovou produkci Jelínkovo divadlo DNO – tentokrát Romeo, Julie a Fagi. Jejich naivistická poetika a bláznivý humor jsou vcelku roztomilou zábavou, nicméně tentokrát jsem asi neměl chybět, protože představení tradičně o délce kolem půl hodiny natáhli na trojnásobek a navíc z toho byly velmi rozporuplné reakce. Víc jsem věřil těm, co (jako já) nebyli tak odvázaní z předchozího Hamleta 1 a Richarda 3, ale tentokrát byli nadšení, než těm, co předtím odcházeli s rozzářenýma očima a teď skoro nadávali. Ale Bůh suď…
Pondělí 17. května totiž bylo především dnem Vojcka: před očekávaným posledním představením vinohradského Špinarova Vojcka totiž Divadlo na cucky a režisér Ján Mikuš představili scénickou „skicu“ Vojcek_Koncept – anoncovanou tak trochu jako manifest a upoutávku na představení, jež bude mít premiéru v červnu a v létě se bude hrát pod putovním šapitó. Celé to trvalo něco přes půl hodinky, což mi zkomplikovalo situaci, neb jsem intendantem Janem Žůrkem z Horky nad Moravou byl ujišťován o tom, že dílo nepřesáhne délkou dvacet minut, na základě čehož jsem si domluvil rozhovor s režisérem Špinarem pro festivalový zpravodaj. Nicméně: na začátku Konceptu byla hra na trapno, lehká parodie na tradiční tiskovky herců a režiséru před představením, byť trochu v křeči. Uprostřed proběhla špičková minutová sekvence, kdy za zvuků drastické hudby ostatní mordovali Vojcka, pod stolem se radostnému milování oddávali Marie s Tamborem a herec Tomáš Uher, jenž mi opět připomínal náměstka hejtmana Pavla Horáka, mával nad hlavou vycpaným kancem. U té mohlo klidně zůstat, leč nebylo tomu tak. Ze zbytku těžko soudit, kam a jestli se Vojcek posune, až půjde do šapitó, ale tipnul bych si, že festivalový Koncept byla spíš taková malá provokace (však spousta lidí docházel naštvaná) a s výsledným cirkusovým představením nebude mít skoro nic společného.
Pak už byl na řadě slavný Vojcek Divadla Na Vinohradech, oceněný Cenou Alfréda Radoka za inscenaci roku a vůbec pronásledován nadšenými ohlasy. Těžko se vyjadřovat k něčemu, co bylo popsáno a probráno již ze všech stran, co se nota bene stahuje. Zopakuji tedy to, co jsem napsal do festivalového zpravodaje a co jsem několikrát řekl i v různých debatách:
Špinarova inscenace Vojcka není přelomová, pokud jde o výklad nebo stylizaci, není to nikterak radikální nebo výtvarné divadlo. Jde o poctivé řemeslné, herecké divadlo, které přináší silný divácký zážitek a za které se žádné divadlo nemusí stydět, v podstatě to, co bychom si asi pod standardním zpracováním klasiky ve velkém konvenčním měšťanském divadle představovali. Jenomže takovéhle divadlo se tady moc nedělá a na Vinohradech už vůbec ne. Proto ten povyk, proto ta cena. Skutečnost, že Vinohrady jsou ochotny něco takového podstoupit, je vydávána málem za hrdinství, přitom jde spíše o cestu sebezáchovy. Tím ovšem celou věc nechci shazovat. Ve Vojckovi mnozí herci, ať už jen trošku známí (Batěk, Štěpánková) či velmi slavní (Stropnický, Vydra), v obou případech ovšem z televize, ukazují, že umí hrát a hrát si – a jak! Zejména Stropnického a Vydrovy groteskní kreace dávají rozběhnout na plné obrátky fantazii, jak parádní divadlo by ty Vinohrady mohly být, kdyby… Nebo Michal Novotný, začasto obsazovaný maximálně jako dobrácký mameluk, zde syrový a drsný Tambor (jinou pozoruhodnou kreací se blýskl v Marhulově filmu Tobruk). Přemýšlím, co ty vinohradské ultras mohlo tak otrávit, co obecně na tomto typu divadla někomu vadí? Snad scény soulože? Ty jsou však podané vkusně, i když energicky a věrohodně. Nepříjemné a lepkavé téma, jak naznačuje režisér Špinar? Nebo ten obří plakát? Jak druhdy napsal Thomas Bernhard – svět chce být baven / ale měl by byt děšen/ vyděšen zděšen. Jsem skoro osamocený v názoru, že pravým místem pro avantgardu jsou zejména plyšem a zlatem zdobené sály velkých měšťanských divadel. V případě Špinarova Vojcka nejde ovšem o avantgardu, ale kvalitní, moderní zpracování klasiky, přístupné širokým vrstvám diváků – jak dokazuje západní příklad, takovéhle divadlo je úplně normální, stejně jako normální a ně chodit a tleskat mu.
Je navíc pozoruhodné, že Vinohrady jako „měšťanské konzervativní divadlo“ vůbec nereflektují, že Vinohrady jsou dnes čtvrtí gayů a bohatých cizinců, tudíž by se měly honosit divadlem zcela jiným. A taky, že pro avantgardu nebo experiment není prostor jen ve sklepích, továrnách a sálech po dvacet lidí, ale právě naopak by Praha potřebovala, aby jedno z velkých kamenných divadle šlo touto špinarovskou cestou.
Olomoučtí přátelé, kteří viděli Vojcka včera poprvé, se začasto divili ve smyslu „dobré divadlo, ale inscenace roku?“ A musel jsem jim trpělivě vysvětlovat, že je to věc kontextu: když se na Vinohradech dělá dobré divadlo, je to zázrak, a pro některé fans tak velký, že je potřeba to vyzdvihovat do nebeských výšin. Ale co, Špinar odchází a vinohradským ať ten jejich barák spadne třeba na hlavu.
Komentáře k článku: Varyš píše z Flory (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
