Varyš píše ze zálohy (No. 3)
Občas s tajemníkem zajedeme do Brna, abychom nad sklenkou Knížete Metternicha (toho má tajemník nejraději) probrali ve žlutém autobuse, jak Rožděstvěnsksij diriguje Piňosův Koncert pro orchestr a magnetofonový pásek z roku 1964. Při této příležitosti obvykle zhlédnu i něco z brněnského divadelního světa, čemuž bude věnována specializovaná sekce mých zápisků ze zálohy, kde ostouzím a dehonestuji poctivou práci českých divadelníků – Brno je Zlatá loď´ (a někdy i drak).
Reduta, specifická scéna Národního divadla Brno, má jistou autonomii na ostatním provozu divadla a velmi osvícené vedení – mohli bychom si pískat, kdyby to v Praze bylo podobné s Novou scénou. Tuhle jsme s několika desítkami diváků ve tím pádem poloprázdném hledišti sledovali inscenaci Marnie. Román Winstona Grahama, který česky zřejmě nevyšel, je známý především díky filmové adaptaci z pera Alfreda Hitchcocka. Pro Redutu jej zdramatizovali Dora Viceníková, dramaturgyně inscenace, s režisérem J. A. Pitínským. Kus měl premiéru již před dvěma lety (konkrétně 10. října 2008), a dá se očekávat jeho brzké stažení. Zájemcům bych tedy doporučoval neváhat.
Hitchcock vždycky používal konvenční příběhy, intenzivně pracoval s klišé a nedělal si hlavu s dialogy, ostatně i v pečlivém programu k inscenaci je citován známý Hitchcockův výrok, že když je ve filmu moc dialogů, „je to fotografie, která mluví“ a že „ve filmu máme při vyprávění příběhu použít dialog jen tehdy, když nelze postupovat jinak“. Jeho filmy tedy významně pracovaly – ovšem s neokázalou – vizualitou. A pečlivě budovaly napětí. Lze také zmínit, že spíše nežli o horrory šlo o thrillery neb hlavní roli hrálo právě stupňované napětí.
Pitínského Marnii v Redutě lze chápat jako poctu Hitchcockovi a také jako hříčku s žánrem horroru na divadle – který po mém soudu dovedl k dokonalosti o rok později, inscenací Cikáni ve Slováckém divadle Uherské Hradiště.
Pitínskému se velmi dobře podařilo navodit vizuální atmosféru Hitchcockových filmů, barevných i těch černobílých (scéna Tomáš Rusín a kostýmy Zuzana Štefunková). Pomáhá i prostor Reduty (přiznávám, že tam nejsem tak častým hostem, abych si uvědomil, jak je to s těmi bočními sloupy, které v Marnii asociovaly známé Hitchcockovy pruhové titulky a předěly). Ještě lepší je pak hudba Petra Hromádky, která cíleně užívá odkazy na Bernarda Herrmanna a ve výsledku slouží inscenaci podobně jak Hitchcockovým filmům právě Herrmannova hudba. Dodejme, že Marnie byla jejich posledním společným projektem: v zápětí se rozhádali na filmu Torn Curtain (u nás jako Roztržená opona) a už se nikdy nedali dohromady.
Výtečně vycházejí i některé žerty, především zcizovací fórky hlavního představitele Václava Vašáka nebo úvodní oper(et)ní zpívané titulky. Kromě precizního Vašáka herci ovšem moc nepřesvědčili, zejména pak ne Eva Novotná v titulní roli tajemné femme fatale. Celé věci by pomohla i uměřenější stopáž a nepochybně taky seškrtání některých dialogů (ve smyslu výše zmíněné Hitchcockovy maximy). Marnie se asi nestane nejvýznamnější Pitínského inscenací, rozhodně bych ji ale nepomíjel ve výčtu toho, na co se vyplatí V Brně zajít.
Komentáře k článku: Varyš píše ze zálohy (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
