Varyš plive na Plzeň (No. 1)
Jízdu kritickým autobusem dostatečně vydřenil Mistr Hulec, nebudu se k ní tedy již vracet. Plzeň, ač město nevzhledné a šedivé, nabízí dostatek útulků nejen s plzeňským pivem, např. v pivnici u Salzmannů, ale dokonce jsem zde narazil na vývěsní štíty konkurenčních značek.
Otravná Anna K.
Zahájení každého festivalu bývá trapné, hovoří funkcionáři, často dlouho a nevybíravě. Plzeň nebyla výjimkou, skutečnost, že půlhodinový skeč na téma úředníci předstírají, že také „fan-fan-fandí divadlu“ (mimochodem, zvuková znělka Plzně je neskutečně vlezlá a hlas Václava Havla ji asociuje s podobně vlezlou reklamou na týdeník Respekt) uvozoval více než čtyřhodinovou seanci Slovenského národního divadla, je možná jen ironická náhoda. Každopádně Anna Kareninová byla otravná nejen pro znalce a pamětníky obdobných inscenací ze sedmdesátých let (slovy nejmenovaného kritika: „ když jsem po deseti minutách pochopil, na co se to dívám, měl jsem chuť se prodrat zprostřed řady a demonstrativně odejít“). My na druhé galerii jsme se spokojili s polohlasným povzbuzováním Anny K., ať už pod ten vlak konečně skočí, a slabší diváci neměli ke skoku pod soupravu daleko sami. Smířlivější vytýkají inscenaci Romana Poláka jen pomalost a neúměrnou délku, dokonce ji přirovnávají k televizní minisérii, která by jako šestidílná byla ke koukání. Já si to nemyslím: hlavní problém celého kusu byl v nulovém výkladu, interpretaci, nejasné dramaturgii: o čem a proč hrát) i pokud by šlo jen o pouhou ilustraci vybraných scén z románu, bylo by to málo).
Plzeňští žertéři
Střet notně zkomerčnělých klasiků radikálního humoru Monty Python s plzeňským knedlíkovým měšťáckým humorem (muzikál Spamalot domovského DJKT) pak vykukuje ve světle předchozích a následných událostí jako v zásadě milé pošimrání bránice, stejně jako dopolední žertovný, byť místy až příliš primitivní loutkový James Blond též místního Divadla Alfa.
Šašci z Archy
Večer jsme totiž s brněnskými kolegy byly svědky prolomení hranic divadelní příšernosti: zhlédli jsme kousek Jany Svobodové a Hany Andronikovy z Divadla Archa Praha Šašci , špioni a prezidenti. Představení se konalo v sympatickém prostředí Nádraží Plzeň Jižní předměstí, jeho zařazení do cyklu „site-specific“ ukazuje na jisté zmatení pojmů: divadlo v nedivadelním prostoru ještě samo o sobě není site-specific. Každopádně to by byl ten nejmenší problém. Údajný kabaret o uprchlících využíval ta nejnižší a nejtrapnější klišé, jak zobrazit otázky xenofobie, uprchlictví a rasismu včetně morálního poučení, že nácci jsou zlí, hloupí a zakomplexovaní a že se máme mít všichni rádi. Tak ne-divadelní, nenapadnuté, jednorozměrné, trapné a v tom nejširším slova smyslu otravné představení aby jeden pohledal. Nemluvě o tom že šlo o skandální zneužití závažného tématu.
Efektní Fontána
Nakonec jsem si spravil chuť na sympatické pouliční Fontáně, efektním a zábavném kousku, při němž se herci z uskupení Bängditos Theater z Hamburku nebáli promočit až na kost (a vzali s sebou i některé diváky). Sice prvoplánová zábava s ohňostrojem, vodou a parodií na již shora zmíněné papalášské projevy, ale trefná a výtečně provedená.
Součástí prvního dne plzeňského festivalu byl samozřejmě i zahajovací večírek. Recenzi rautu ponechám tištěným Divadelkám.
Komentáře k článku: Varyš plive na Plzeň (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
