Varyš plive na Plzeň (No. 3)
Poprvé jsem zmeškal kritický autobus, naštěstí jsme s Ivanem Žáčkem stihli autobus nekritický a do Alfy dorazili včas. Vzhledem k tomu, že informační mapička festivalu je poněkud obskurní, neboť obsahuje asi tři body a zbylých patnáct odkazuje pouze směrovými šipkami, pěšky bychom se tam možná nikdy nedobrali. Díky tomu jsem si svou oblíbenou Kachničku mohl vychutnat potřetí nerušeně. Jenomže o tom psát teď nebudu.
Ještě předtím, předchozí večer, jsem totiž navštívil odmítanou i vychvalovanou inscenaci Nového rižského divadla v režii Alvise Hermanise Sound of Silence. O tom se dá napsat například: „podmanivá nostalgická podívaná na hudbu Simona a Garfunkela zpřítomňuje atmosféru šedesátých let sérií úsměvných skečů vesměs o lásce a milování. Precizní kostýmy a rekvizity, paralelní děje na scéně a především absence slov dělají z inscenace precizní, oslnivou podívanou“. Ale taky by se dalo říct: „Banální a obsahově vyprázdněná hříčka vykrádá model např. Tančírny, aby zopakovala jen ta nejobyčejnější klišé, jež se o šedesátých letech tradují, o čemž svědčí i pestré kostýmy a obsesivní užívání minisukní, což celkově upomíná např. na Renčův kýčovitý film Rebelové“.
Osobně si myslím, že se na to pěkně koukalo a jakkoli je „nonverbální činohra“ (tj. divadlo, kde se nemluví, ale přesto nejde o tanec/pantomimu/grotesku/fyzické divadlo atd.) na populární hudbu jednoho interpreta /skupiny jednoduchý a nejspíš nepůvodní nápad, rozehrává spoustu asociací , co by se dalo postavit třeba z balkánské dechovky, punku, metalu nebo písniček Vlasty Redla či Jana Spáleného (což třeba opustila mě ženská, na který mi nejvíc záleželo / tak jsem opustil tu, který nejvíc záleželo na mně/ ale ani to mi ke klidu nepomohlo /asi v tom bude nějakej háček nebo třeba támhle sedí moje milá s mojí ženou u vrat / a jsou krásný až srdce usedá). A popravdě řečeno se rád podívám na různé variace tohoto typu, než na stopadesátou realisticky psychologickou inscenaci současné britské dramatiky (ano, to je můj dodatek k těm debatám o Harrowerovi, Penhallovi a spol.).
Spíše mě extrémně pubertálně nesmělé chování všech hrdinů, jakož i následný normalizační model rychlých svateb, zařizování bytů a rození dětí upozorňoval, že se nacházíme přeci jen za železnou opnou: místo šedesátých let – éry volné lásky a drogového opojení vidíme šedesátá léta – maloměstské uvolnění na východě. Je to moralistní komentář k dnešní, údajně zkažené, odcizené a infantilní civilizaci?
Celé představení dosti hladilo po srsti, bylo hebké, milé, líbezné. Já radši drásavější, ostřejší, vyhrocenější kousky, ať tím nebo oním směrem. Shrnu to tak: bavilo mě to, ale s jinou hudbou a s jinou érou, třeba trochu dekadentnější atmosférou nebo absurdním humorem, by mi to přišlo úplně geniální.
Během psaní tohoto zápisku usilovně a nakonec úspěšně sháněl ředitel Burian telefonicky housle a lákal členy festivalového štábu k jejich dopravení namísto určení. No a příště už o té Kachně.
Komentáře k článku: Varyš plive na Plzeň (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
