Varyš plive na Plzeň (No. 4)
Debaty na téma, co demonstruje nahý divák v plavkách v hledišti, již s odjezdem brněnských studentek pomalu utichly. Program festivalu je nemálo nabitý, v dnešním obsáhlém flusu se budu zabývat třemi kusy. Pro ty, co to nechtějí číst celé: Divoká kachna palec nahoru, Muž bez minulosti palec dolů, Platonov palec nahoru.
Zaručená pecka
Na Divokou kachnu jsem se těšil, pokládal jsem ji za jedinou zaručenou pecku, nebo přímo pecinu, ve festivalovém menu. Viděl jsem ji už potřetí. Poprvé na Ost-ra-varu, takříkajíc v domovském prostředí Divadla Petra Bezruče, podruhé na Divadelní Floře ve velké budově Moravského divadla Olomouc a pokaždé jsem o tom napsal do festivalového zpravodaje. Dovolím si autocitovat.
Na Ost-ra-varu jsem mimo jiné napsal:
„Se zděšením jsem během dneška zjistil, že leckteří účastnící Ostravaru neviděli naprosto ultimátní záležitost českého divadla, Nebeského inscenaci Divoké kachny v pražském Divadle v Dlouhé. U dvou kusů je zatěžko hovořit již o tradici, ale po Mikuláškově Kachně u Bezručů se začíná zdát, že právě tento zajisté skvostný, přesto však v celku kánonu světové literatury nenápadný Ibsenův text, je tím prubířským kamenem, na němž naši pozoruhodní režiséři ověřují a do finále dotahují svoje metody. Zkrátka a jednoduše, radikální Jan Mikulášek zašel v Divoké kachně zatím možná vůbec nejdál. A špičkový herecký soubor od Bezručů našel další úroveň svého fenomenálního herectví. Zatímco u Hedy Gablerové a Evžena Oněgina, svých vrcholných inscenací, sázel Mikulášek při výrazné interpretaci na určitou čistotu až purismus stylu, a v Hamletovi stavěl na průrazné, avšak v principu jednoznačné stylizaci, v Divoké kachně nakonec rozjel zcela zběsilou jízdu různorodých motivů, vrstvení významů, citací a odkazů, při neskutečné pestrosti barev, dekorací a kostýmů. Z kombinace lynchovského prostředí bytu Ekdalovy rodiny, který spíš připomíná příbytek výstředního umělce než spořádaného občana, znělky z Krkonošských pohádek a rejstříků snad všech hereckých možností, jak přehrávat, zazpívat nebo shodit jakoukoli scénu, může divákovi snadno přecházet zrak.“
Po třech měsících se trochu změnil především můj vztah k Ibsenovu textu, jak si lze povšimnout z tohoto zápisku z Flory:
„Ibsen napsal hodně her, které jsou dodnes stálicemi dramaturgických plánů, a Divoká kachna mezi ně patří. Uměl být v dialozích neobyčejně vtipný, ale oblíbený je dle mého podezření spíše díky moralismu a sklonům k tezovitosti – jednotlivé postavy jsou spíše nositeli konkrétních názorů a postojů a hra jejich disputací. V tom případě by Divoká kachna byla debatou mezi doktorem Rellingem a Gregersem Werlem. Cynický Relling tvrdí, že lidé musí žít ve lži, protože s pravdou by se nevyrovnali. A idealista Gregers si myslí, že teprve poznání pravdy člověka vytáhne z bahna a otevře mu oči. Ibsen k tomu dodává, že člověk nedokáže žít jinak než v bahně a k tomu mu tím pádem dopomáhej lež. Aby se to dalo aspoň nějak vydržet. Není snad jedinou sympatickou postavou nakonec vyrovnaný starý Werle, šíbr se špatným svědomím, které ho však tíží jen uměřeně? V kůži realistického, avšak zjevně zraněného a poznáním světa zdrceného doktora Rellinga by přeci nechtěl žít nikdo z nás. Bezručovská inscenace Divoké kachny v režii Jana Mikuláška pochopitelně není nějakou realistickou verzí tohoto poněkud těžkopádného textu, nýbrž plnokrevnou stylizovanou podívanou v tradičních intencích Mikuláškova přístupu. Na rozdíl od některých svých slavných inscenací nevolí jednotnou stylizaci, nýbrž velmi různorodý guláš, jímž jenom podtrhuje grotesknost a chorobnost celé věci.“
Na potřetí jsem měl pocit, že se celá Kachna ještě pročistila a zrychlila, a s potěšením poslouchal rozhořčené i nadšené ohlasy. Jinak tuším, že k tématu nemám co dodat než to, čím jsem končil obě festivalové reflexe: Mikuláškova Divoká kachna je událostí na několik sezón dopředu.
Má Muž bez minulosti budoucnost?
Krobotův Muž bez minulosti mě spíše roztrpčil, i když zde vzbudil prakticky jednomyslné ovace. První problém mám už s předlohou, tím, že Muž se z trablů dostane díky poctivé, systematické a drobné práci: prakticky okamžitě si najde bydlení, práci, ženu, koníček a začne pěstovat brambory. Tento rurální detail je mimochodem velmi podstatný. Proč to není anarchistická revue? (Je to protestantská etika? Nebo finský humor podobě jako lakonické Kaurismäkiho dialogy?)
Samozřejmě srovnávat s filmem se nemá. Kaurismäkiho scénář je neobyčejně vtipný, absurdní a minimalistický. Možná je k jeho správnému vyznění potřeba zvláštně barevně temná atmosféra jeho filmů (Nebo ji zajišťují Helsinki?), trocha finské vodky nebo jen ty ostře řezané obličeje herců. Myslím, že Kaurismäkiho vidění světa je velmi dobře patrné už v jeho debutu z kraje osmdesátých let, kdy adaptoval Dostojevského Zločin a trest. Příběh se odehrává v soudobých Helsinkách a Raskolinkov je bouračem na jatkách.
V obsazení Dejvického divadla je zásadní problém: zcela mimoběžní jsou Ivan Trojan s Martinem Myšičkou, Davida Novotného lze s výhradami akceptovat (jeho postava se pak ale posouvá do poněkud ňoumovitého tvaru), nejlépe naopak překvapivě vyšla Tatiana Vilhelmová coby Irma z Armády spásy.
Bulvárně cirkusové vložky (pes na scéně, řečová vada, švihlá chůze) byly sice publikem odměňovány obřím potleskem a smíchem, ale jsou podle mne pod úroveň Dejvic a do celého kusu stejně nepatří. Nemluvě o tom, že Jaroslavu Pleslovi švihlá chůze vůbec nejde.
A ta muzikálová složka… já vám nevím. Proč? A proč takhle?
Platón – Off
Na inscenaci Platonov režisérky Maji Kleczewské a Teatru Polski Bydgoszcz je pro mě nejcennější, že nad podobným divadlem, kde se svlékají herci, ždíme prádlo v pračce, šmelcují rajčata a polévají se lidé krví, se v oblastních polských divadlech diváci nejen nepohoršují, ale prý je jejich denním chlebem. Umí tohle váš oblastní kečup?
Jinak bylo podstatné, že text Čechovova Platonova byl radikálně defragmentován, upraven a zpřeházen, s jistou nadsázkou jsme tedy sledovali variace na některé sofistikované filmy se nelineární časovou strukturou a labyrintem scén. Polsky nerozumějícím divákům celý zážitek umocňovaly i zpřeházené a zpožďují se titulky. Vzpomněl jsem si na povídku Ray Bradburyho Rok, kdy Gypsová příšera vyhrála Zlatu palmu v Cannes. (V ní sledujeme opačný příběh, opilý promítač zpřehází díly brakového horroru a ten se stane kritickým hitem coby avantgardní intelektuální dílo). Druhá podstatná věc byla, že Platonov (jako ten muž) byl správným způsobem extrémně nechutný a odporný, přesto se po něm mladé, místy půvabné ženy doslova mohly utlouct. Jedna z nich bůhvíproč připomínala poslankyni Kateřinu Klasnovou. Potěšila německá scéna, jakož i půlhodinový taneční skeč nebo blondýnky v červených šatech. Prohloupili ti, co odcházeli po půlce: až druhá část ledasčemu z té první dala smysl. Ale proč bylo představení přístupné až od osmnácti let?
Dodejme, že na Platonova jsou ohlasy zejména negativní.
Komentáře k článku: Varyš plive na Plzeň (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
