Varyšovo vykostění Nultého Bodu (No.6)
Chtěl jsem mít radost z toho,že mě citovali v jednom těch programových listů, undergroundově graficky neupravených bílých papírů (ačkoli pokládá Boháč underground za podvod a nemá s ním nic společného (jestli z tohoto nebo jiného důvodu, zůstává nejasné)), jenomže jsem se ocitl v takové společnosti, že by bylo radno se spíš stydět. A tak to máte na Nultém Bodě se vším. Chvíli máte z něčeho radost, ale pak to Boháč zazdí.
Pondělní večer probíhal na Nové scéně a ejhle – prosklené a provzdušněné, uvolněné prostředí tomu všemu dává jinou atmosféru než stísněný a řekněme si to otevřeně, trochu podivný NoD (odkud zmizela sice šatna za dvacku, ale přibyl kódovaný záchod. Bezpečnostní agentura zůstává). Miluji Novou scénu a budiž stokrát prokleta skutečnost, že je anektována Národním divadlem (a když už, tak že nemá alespoň takovou autonomii a tak osvícené vedení jako brněnská Reduta). Jak se na ukradené ovace tvářil Alexej Pyško, už dávno víme (viz Ukradené ovace na Youtube). Co by ale udělal Petr Boháč? Je Nová scéna méně zkostnatělá než vedle stojící Zlatá kaplička?
Nevím přesně, co je hlubší analýza. Občas jsem něco takového četl, ale už si nevzpomínám na detaily. Občas mívám záblesky inspirace a o něčem chci napsat delší text, ale to už musí bejt. Navíc delší samozřejmě neznamená hlubší. Nejsem luštitel, co by něco odkrýval. Daleko spíš se nechám volně inspirovat. Mám rád představení, co nechávají interprety voně dýchat. Ale to sem nepatří. Osobně si myslím, že divadlo musí člověka vtáhnout, ohromit, zasáhnout nebo jinak nadchnout. Když pak plynou úvahy a další interpretace z nadšení či zaujetí, je to v pořádku. Pokud jde o čistě racionální operaci nad něčím, co nás v zásadě nechalo chladným, je to nuda.
Propojení nonverbálních a činoherních částí samozřejmě může fungovat skvěle. Obecně je v tom machr Blaho Uhlár s DISKem Trnava a původní Stokou. Letos na KioSKu v Žilině jsem ocenil SkRAT (ostatně také z Uhlárovského kadlubu) nebo duo Mio-Mio, tedy valstně Beňačka – Piaček. Současnou taneční scénu nesleduju nijak systematicky a upřímně si myslím, že valná většina nestojí za nic.Většinou nechybí řemeslná zručnost, ale málokdy je to jinak inspirativní. A především, obvykle absentuje humor. Ale zase: protože znám příklady, kdy je to jinak, Krivošík (a někdy Viňarský), letos v Žilně Dobák se Šavelem nebo Milan Loviška, na Floře Olomouc nizozemští Random Collision. Jistou hravostí a elegancí mě potěšila i nedávná premiéra DOT504 v Ponci – Mah Hunt.
Připravuji si samozřejmě úvod, abych sprdnul maďarské představení Nothing There skupiny The Symptoms. O technickou sekci se postaralo MTA SZTAKI Media Technology Group (Gábor Papp, Anita Sárosi, Viktor Vicsek) – a hříčky s promítaným stíny, projekcí na podlahu, objevujícími se magickými černobílými čtverci, cizí postava promítaná na zádech jako otravná moucha nebo scénka s vlezlou písničkou byly skutečně osvěžující. Některé momenty se dveřmi, příchody a odchody rovněž. Zbylou hodinu představení však zabrala vcelku standardní a neinvenční choreografie v běžném provedení.
Spisovateli Davidu Zábranskému se představení velmi líbilo. Václav Bartoš byl uražen v nepřítomnosti. A zítra si odpovíme na otázku, jestli Nultý Bod byl skutečně letos lepší než celá Plzeň a Letní letná, jak kdosi předpovídal.
Komentáře k článku: Varyšovo vykostění Nultého Bodu (No.6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
