Vážený pane profesore Hybnere!
Dificile est satiram non scribere.
Začínám po profesorsku, vy profesor, já profesor, kdekdo v této zemi profesorem mimů.
Boris Hybner, Lidové noviny 15. července 2011. Snímek JAN ZÁTORSKÝ
Nemohl jsem minout váš rozhovor Odhazuji nepodstatné v páteční příloze Lidových novin 15. července, stejně jako neminul tisíce čtenářů, vedle MfDnes, našeho nejčtenějšího deníku. Zapomněl jsem (s chutí) na Blesk. Na čelní stránce skvělá fotografie, v sedmdesáti a po těžkých chvílích nemoci, muž stále hledící vpřed, jak dále říkáte, s urputným pohledem samuraje, podoba, které napomáhají zdánlivé rohy na přilbách japonských bojovníků, prostě jsem měl chuť vám blahopřát. Přečetl jsem si článek a chuť mne opustila.
Proč? Píšete: Každý rok jsme na katedru pantomimy přijímali tak sedm, osm studentů a naprostá většina jich školu taky dokončila. Mohu tedy říct, že mi rukama prošla řada ohromných talentů- akorát že skoro nikdo z nich nemá kde hrát, nedostal šanci ukázat, co umí. A z toho je mi pořádně úzko.
Proč je vám úzko? Že byste skutečně hleděl tak urputně vpřed, že nevidíte vpravo ani vlevo, kde je příležitostí hrát dostatek? Jako vedoucí katedry nonverbálního divadla, později jen pantomimy, dnes stále profesorem této katedry, nemůžete nevidět nepřehlédnutelné.
Ctibor Turba. Snímek archiv
Od roku 1997, kdy bylo otevřeno divadlo mimů Alfred ve dvoře, ve kterém jste ostatně hrál svoje představení Concerto grosso a Boris pictus, a s dvouletou pauzou hrají mimové dobří, slabší i vynikající dodnes. Alena Dittrichová, Floriana Frasetto, Nola Ray, Ilka Schonbain, Claire Heggen, Adéla Stodolová, Halka Třešňáková, Nora Sopková, Natálie Slováčková, Jana Straková, Anna Polívková, Boleslav Polívka, Chantal Poulain, Petra Šimková, Darina Čížková, Dominika Kohlerová, Linea Haponnen, Jean Loos, Vojta Švejda, Jan Beneš, Ondřej Lipovský, Tomáš Plánka, Petr Krušelnický, Marc Pohl, Jakub Škrdla, Marek Cichucki,vynikající klauni Dimitri, Daniel Gulko… Stále málo, pane profesore? To jsem totiž jen ve třetím roce existence divadla!
Zavolal jsem a sešel se s lidmi ze současného a minulého vedení divadla. Šárkou Havlíčkovou a Ewanem McLarenem. Ptal jsem se jich, jestli vytěsňují mimy z dramaturgie.
Samozřejmě ne! Ostatně ve smlouvě s majiteli divadla každoročně stvrzují v článku 5. v odstavci 1 toto. Cituji: Účelem nájemního a podnájemního vztahu je podpora a rozvoj mimického, tanečního a obrazného divadla a jiné neverbální tvorby. Ano, vím to, protože smlouvy připravuji, ale především do divadla chodím. Jistě, mám to jen tři patra dolů a jsem v divadle. Ale jezdím také do divadel jiných, která mimická představení programují a to nejen v Praze, ale v mnoha městech mimo. Zavolal jsem Vojtovi Švejdovi a ptal se na mimopražské šance mimů. Hrál v budějovické kavárně Aréna, v Hradci Králové v rámci festivalu Velká inventura, v Plzni v Jižním předměstí, v Pardubicích v Klubu 29, v Olomouci na Divadelní flóře,v Ostravě v Divadle loutek v rámci festivalu Dream factory. A já přidávám brněnské kulturní centrum Fléda, kde jsem viděl tři mimická představení. Stále málo, pane profesore? Tak dál a konkrétněji.
Co se hrálo v minulých dvou sezonách v divadle Alfred ve dvoře. Vojta Švejda a Jan Kalivoda: Sifon, Nela Kornetová: Bazén, Petr Mika: Osobopat, Jakub Cír: Vlny paměti, Sumako Koseki: Tanec Butó, Solange Schiffendecker: Uršulina dřeň, studenti atelieru mimů na JAMU: Judhišthira, představení vedené Pierrem Nadaudem, trochu se tam mluví, ale velký kus obsahu je fyzická hra, představení téhož atelieru pod vedením Iony Mony Popovici: Amnestic Days of Polar Nights, Iona Mona Popovici: Work in Regress, Jan Komárek: Skutky a cesty, Bernard Stoeckli a Andreas Manz: Avanti, Vojta Švejda: Albert se bojí, kromě Sifonu jsem jmenovaná představení viděl. Tři z nich skvělá, další zajímavá, žádné špatné, jedno jen hodinová část, premiéra se chystá na druhou polovinu sezony. Viděl jste, pane profesore některá z jmenovaných představení? McLaren mi předložil tituly pěti budoucích premiér. O Alfredu už dost, abych nechal vůli sledovat další scény.
Pravidelně a léta uvádí mimy Teatro Roxy/NoD. Z posledních pěti sezon uvádí Adam Halaš tyto inscenace: v režii Anny Polívkové Blázinec, Farma v jeskyni Čekárna, Kalivoda, Procházka a Švejda Wariot Ideal-Heavy Metal Soap Opera, Tantenhorse Dark Trilogy, Spitfire Company Nedotknutelní, Reidinger Předčasných 50 klauna Bilba aneb Slaboduchý s pevným charakterem, Mossoux Bonte Kefar Nahum a Twin Houses, Tantehorse Salome, Krepsko Tango grande, Errorism, Fragile, Mad cup of tea, Nejmenší žena na světě, Bizarre Bazaar Imperial, Fast for fools, Spitfire Company Hlas Anne Frankové,Theatro Pantomissimo Smrt markýze de Sade, divadlo Continuo Letokruhy, Skupina Bauchglanz Hlavně neklopýtnout, Petr Krušelnický Věc-takzvaná „Realita“ a Easy Tolk, Švejda, Beneš a další Krvavý kabinet Dr. Schrecka.
Stačí, pane profesore? Trochu dál píšete: Aby mim mohl vyrazit s klidným svědomím do zahraničí a poměřit se s mezinárodní konkurencí, musí mít své představení na domácí scéně odehrané alespoň dvacetkrát třicetkrát, na základě reakcí publika vychytat nedostatky a být si stoprocentně jistý každým svým pohybem. To ovšem předpokládá, že mu někdo umožní jeho představení alespoň jednu sezónu někde hrát. Bohužel jediná pantomimická scéna v Praze – slavná Pantomima Na zábradlí – zanikla v roce 1992 (ani tato informace není správná), nedlouho po smrti Ladislava Fialky.
Tak zase neexistující scéna, kde by mimové mohli existovat. Nemyslím si, že by bylo nutné dostat tolik repríz k dotažení představení, abychom mohli mimo republiku. Kdyby šlo o mimořádně kvalitní představení, bezpochyby by každé divadlo dvacet repríz nabídlo, ale pokud není naděje, že představení vyvolá velký zájem, žádný dramaturg takové vstřícné gesto nemůže udělat. Vedl jsem řadu studentských projektů, které jsme hráli v cizině. Kvalitu lze brousit ve zkušebnách. Hráli jsme v Polsku, Belgii, Francii, Rusku, Japonsku, USA, Švýcarsku, Německu a přivezli jsme dobré kritiky a lze říct i úspěchy. Představení Popovici se studenty mimického atelieru na JAMU získalo ocenění v Rumunsku, Belgii. Brněnská společnost Služebníci lorda Alfreda hráli v Koreji a Polsku. Tady nemohu být důsledný a jmenovat všechny výjezdy divadel, nemám tolik času, abych informace získával. Jen Švejda by naplnil dalších pár štací. Stačilo, pane profesore?
Nejmenoval jsem situaci v Brně. Tam v kulturním centru Fléda ubytovali mimickou společnost, dostávají termíny ke hraní a mají v podzemí sklad a cosi jako zkušebnu. Petr Smyczek v revui Nekultura píše: Služebníci lorda Alfreda poměrně hrdě se hlásící k tradiční české pantomimě, přijeli na festival s pantomimickou hrou o lásce, vztazích a všem tom humbuku, který okolo tohoto tématu vzniká, a představili divadelní koncert pro dva muže, jednu ženu a tři postele s názvem Spíš se mnou? A představte si, pane profesore, kde 29. 6. 2009 hráli? V Divadle Na zábradlí! Sám a se studenty jsem tam hrál třikrát. Lenka Suchá v Rovnosti píše v článku pod titulem Cestou pantomimy, pohybu a obrazu: Služebníci lorda Alfreda se od začátku orientují hlavně na nonverbální divadlo a pantomimu. Podmínkou pro pětici brněnských divadelníků je vytváření zásadně autorských inscenací, kterých mají na kontě zatím devět (například Spíš se mnou?, Heil hou!, Forma v pohybu, C15 je zpět, Jokebox, nebo němou grotesku Čtverylka vrahounčina.
Někde, pane profesore Hybnere, těch devět inscenací museli hrát? Já viděl představení na Flédě, v Redutě a v malém studiu Hasička v Komíně, v Café Mezzanine.
Kousek dál ve svém vyprávění, pane profesore, říkáte, že pro mima jsou v podstatě jen tři existenční možnosti: Stát se žlutým klaunem v televizi, to místo je obsazeno Michalem Nesvadbou, hrát pod kuklou v černých divadlech, nebo se stát nemocničním klaunem.
Na otázku jestli věříte, že by pantomima mohla ještě někdy vstát z mrtvých, odpovídáte: Pantomima není mrtvá, stačí se podívat do zahraničí – na světě existuje spousta skvělých pantomimických festivalů, na které se každoročně sjíždějí desítky mimů a tisíce nadšených diváků. To jen dokazuje, že pantomima má co říct i dnešním lidem – pokud někde dostane prostor. Na západ od našich hranic jí ho poskytují, u nás nikoliv. Takže od Norimberka dál se to hemží šancemi pro mimy, u nás pusto a mrtvo a jen chudáci pod kuklami, zdravotní klauni si obstarávají umělecky chudou existenci!
Pane profesore! Jako pedagog umělecké školy tohle vyprávíte studentům? Museli by se vám smát! Protože oni oči mají a do divadel chodí na výše jmenované a s největší pravděpodobností se hlásí na školy ke studiu mimu a pantomimy protože je něco na českých scénách zaujalo. Jistě ne proto, že slyšeli o našich bývalých kouscích, které se dlouho nehrají nebo jen spoře. Nebo že by si platili cesty na západ od našich hranic, kde hltají to, co u nás není? Skvělá představení jsem viděl od Slováků, Maďarů, Rumunů, Poláků, ale především od Rusů, takže třeba jezdí i na východ? Potvory jedny, studentský! Na jinou otázku: Není poněkud frustrující vychovávat další mimy, když víte, jak obtížně si budou hledat uplatnění, odpovídáte: Nebýt toho, že jak oni, tak já pantomimu tak strašně milujeme, že bez ní nemůžeme žít, už bych nejspíš ze školy dávno odešel. S vaší velmi nedostatečnou informovaností o práci a existenci mimů byste svůj odchod přece měl zvážit!
Ale tím výronem lásky k pantomimě jste mne dojal! Tolik lásky ve vyprahlé poušti! Jistě že existence mimů není jednoduchá. Kdokoli usiluje o moderní divadlo, bude mít problémy. Fakt, že moderní mim jde cestou symbiózy s tancem, a proč ne, jde o dvě formy těsně sousedící, tedy jejich prolínání je logické, že často vidíte obrazy dost těžko čitelné, úbytek publika je důsledkem důvodným. Kde je doba čitelnosti a popularity marceauovského stylu? Desítky epigonů, kteří se živili z neutuchajícího, ale přece jen zvolna slábnoucího zájmu. To muselo jednou skončit. Ale viděl jsem neskutečné kusy z dílny Yvese Marca, Claire Heggen, Pierra Bylanda, Bernie Schurcha, ale i dobrá představení našich Třešňákové, Haponnenové, sice Finka, ale žije a pracuje u nás, Krušelnického, Lipovského, Švejdy, Nadauda, sice Francouz, ale žije a pracuje u nás, Dittrichové, Popovici, sice Rumunka, ale žije a pracuje u nás, vše uváděné daleko od moderní klasické pantomimy, jak Marceauovu tvorbu lze pojmenovat.
Existují u nás dvě centra výuky mimu, na HAMU a na JAMU. Skvělé! Kde jinde pěstovat a hledat novou formu, která možná nastartuje novou éru širšího zájmu o mim. Ale není to nutné. Můžeme zůstat na okraji zájmu, ale nesmíme umenšovat nároky na moderní formu a cenný obsah. A namísto nesprávného a nebezpečného popisování smutné neexistence tvorby nebo tvorby neviděné a malou šancí tvorbu uplatnit, být vděční za to co máme, využívat menších šancí do maxima a hájit naše zájmy společné, ne jenom své osobní. Na závěr musím říct, že nevěřím, že byste přehlédnul dvě divadla mim především programující, že jste přehlédnul pětatřicet Festiválků organizovaných Halašem, festivaly 4+4 dny v pohybu, řadu už neexistujících festivalů Kašparův kolínský mimoriál, pokračující festival hluchoněmých Otevřeno, Letní Letná, kde bezpochyby Jirka Turek žádnému mimovi s dobrou nabídkou dveře nezaklapnul, mnoho titulů a společností v divadlech uváděných. Kde bychom je hrome jinak viděli?
No a k těm festivalům, kterých je v cizině tolik, co na ně jezdí desítky mimů a tisíce diváků. Stačí si otevřít na internetu informace o festivalech a zjistíte, že jednak jsou často zastaralé, jinak by tam nebyla Jugoslávie, ale Srbsko se svým bělehradským festivalem, pokud vůbec ještě existuje. Je tam pochopitelně francouzský festival Mimos v Périgueux, který už není festivalem mimů, ale jen pouličním festiválkem pro děti, jak mne informoval z Paříže jeho dlouholetý organizátor Peter Bu. Takřka ve všech jmenovaných zemích, kterých je patnáct, je po jednom festivalu, ve Španělsku dva, z toho jeden pouliční. A u nás jsou tři! Podle pana Bu je jediný životaschopný, a to Londýnský festival mimů. Takže naše vyprahlá země bez šancí se jeví jako země utajených festivalů, aspoň pro pana profesora.
Jak vás znám, pane profesore, bude tady nějaký jiný důvod, proč malujete krajinu mimů po lipanské bitvě! Je to z vašeho povídání jasné. Přece ta opuštěná obec musí mít někde šanci pracovat! Kde? No, v nějakém divadélku, které z vaší podpory bude otevřeno, nebo jak říkáte ve vašem věku, bude-li Reduta opět naproti vašeho bývalého Gagu uvádět pantomimu, jste připraven naskočit na scénu a rozdávat němá gesta!
Nikdo vám takovou snahu nebere. Ale měl by jste ji uplatňovat stylem čistým, nikoli nesprávným tlacháním o naší práci. Popel a písek, na kterém díky vašemu úsilí vyroste konečně jediná scéna zachraňující vyprahlé?
Končím opět po profesorsku. Non cacare in nidus suus. A protože máte rád hříčky přidám jeden chiasmus.
Mlčenlivý Hybner,
profesor žvanilů.
Komentáře k článku: Vážený pane profesore Hybnere!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Boháč
Jsem nesmírně rád,
že ta odpověď přišla právě z této strany. Přesná, konkrétní a logická. Za sebe jen dodávám, že existuje v Praze Mezinárodní festival Nultý bod, který se mimo jiné zaměřuje na new mime. V letošním ročníku vystoupili umělci jako již zmiňovaná Nola Rae, BlackSkyWhite, Paolo Nani či maďarští The Bladder Cirkus Company. Všichni do jednoho mimořádní klauni a mimové. Také jsem byl pozván na velký festival do Varšavy, který má slovo mime přímo v názvu – International Festival Mime Arts. V letošním i minulém roce zde vystoupila skupina Tantehorse – Miřenka Čechová a Radim Vizváry. Ostatně studenti Borise Hybnera. A měli velký sukces. Takový, že se pro další rok plánuje velká koprodukce. V letošním roce se na HAMU uskutečnila mezinárodní konference Pantomima dnes, její dědictví a její budoucnost. A dokonce se na ní ustanovila platforma European Fundation of Mime (EFM). Zakládající členové jsou z ČR, Polska a Německa. A tak by se dalo pokračovat dál a dál.
06.09.2011 (20.34), , Trvalý odkaz komentáře,
peter palus
Tleskám!
07.09.2011 (20.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Čemu tleskat?!
Je to trochu smutný a nešťastný spor, zbytečně osobní, velkých postav české pantomimy. Borisu Hybnerovi bylo v létě 70 let (proto vznikl onen rozhovor) a má právo na trochu starosvětské lamentování nad stavem (nejen pantomimického) světa. Ctibor Turba se svou robustností se do něj pouští a má – v tom, co říká a píše – naprostou pravdu. Pantomima má dnes jinou podobu než tomu bylo za dob marceauovských. Spojila se s tancem, fyzickým divadlem, novým cirkusem, s performing arts a všechny tyto formy jsou na vzestupu, mají široké uplatnění u nás i v zahraničí. To už však musí prokázat a probojovávat noví, mladší či mladí tvůrci, jakými jsou – například – Spitfire Company. Je dobře, že se jejich principál ozval, notabene když jeho festival Nultý bod již několik let dováží do Prahy současné performery a mimy (ale i starší – viz letošní ročník Nolu Rae) a razí cestu „nového mimu“.
Jinak bych byl ale mnohem raději – co se české pantomimy týká – kdyby se Turba s Hybnerem (a třeba i Polívkou nebo Rýdou) sešli na jednom jevišti… Jako tři chrobáci… Těžko, težko však po těchto lamentacích.
11.09.2011 (18.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Boháč
Vladimíre,
pamatuji si slova svého profesora Jiřího Brabce, když na přednášce o Šaldovi analyzoval vliv polemik a sporů na vývoj moderny. Jedná se o takové dynamo, dynamit ve stojatých vodách. Na druhou stranu je nutné ve všech polemikách a sporech, byť by byly sebevíc osobní, hledat a nacházet spodní myšlenkové proudy, o čem daná polemika je a k čemu směřuje. Myslím si, že Turba, i když to nebylo jeho cílem, otevřel pro tuto chvíli jedno ze zásadních témat. Pouhým výčtem autorů a projektů sesbíraných do jednoho místa naznačil určitou mohutnost „nového divadelní vlny“, která se tu za posledních pět let objevila. Vzdáleně mi to připomíná novou vlnu ve filmu 60. let. Teď záleží jen na kriticích a teoreticích, aby jednotlivé tendence a motivy pojmenovali a roztřídili. Protože si myslím, že se tady objevila silná generace třicátníků. Najdeš je ve skupinách jako Farma v jeskyni, La Putyka, Tantehorse, Boca Loca Lab, Spitfire Company, DOT 504, Skutr a další a další. Svět si toho začíná všímat a v této chvíli jsou jejich představení, řečeno ekonomicky, jedním z nejvíce vývozních věcí z českého umění. A to jsem nevyjmenoval ty o fous starší, či kteří dříve začali, jako jsou Formani, Teatr Novogo Fronta či Continuo.
Asi by stálo za to nastínit typologii současných tendencí, motivů a obrazů. Ani ne tak z pohledu kauzálního ovlivnění jako spíše z kontextového fundamentu. Jednoduše řečeno, co mají společného nezávisle na sobě. Tak čtu odpověď Turby. A jsem rád, že ta odpověď byla napsána velmi osobně.
PS. Bohužel asi polemika skončila dříve, než začala. Neboť si neumím představit, jak by mohl reagovat Boris Hybner. Ale možná se pletu.
11.09.2011 (19.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Právě pro tu „nemožnost polemizovat“
jsem s Ctiborem tento text o prázdninách (napsal jej již koncem července) vášnivě – telefonem i mailem – probíral. Byl jsem pro obecnější znění – ostatně Ctiborovi o onu „mohutnou vlnu“ českého pohybového/mimického divadla a upozornění na ni šlo a jde v tomto textu především („Jde tu o obor, ne o osobní spor,“ zdůrazňoval.) – ale nedohodli jsme se. Dopis vyšel přesně ve znění, v jakém mi jej Ctibor 2. srpna poslal.
12.09.2011 (0.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Hana Kružíková
Spíše na okraj, nicméně pro úplnost: (Kašparův kolínský) Mimoriál dosud existuje. Ačkoliv má dávno své nejlepší i lepší ročníky za sebou (bohužel!), jeho kontinuita nebyla přerušena a zrovna dnes festival (inklinující nyní ponejvíc k tanečnímu divadlu) v Kolíně začíná.
14.09.2011 (16.13), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Byl dvoudenní – 14. a 15. září, přesnější program jsem na internetových stránkách festivalu nenašel: http://www.mimorial.cz/
17.09.2011 (14.52), , Trvalý odkaz komentáře,