Vladimíra Včelná: Baví mě různorodost
O herectví sice nesnila, ale bavilo ji recitovat, navštěvovala dramatický a loutkový kroužek, a tak to zkusila na dramatické konzervatoři v Praze a vyšlo to. Pak její cesta vedla do Moravského divadla Olomouc, na jehož scéně Vladimíra Včelná vytvořila celou řadu různorodých rolí. A právě tato různorodost ji baví, stejně jako práce s mikrofonem.
Vladimíra Včelná – Dům Bernardy Alby. Foto Daniel Schulz
Co rodačku z Valašského Meziříčí přivedlo k herectví? Bylo to vaše vysněné povolání?
Možná jsem trochu chtěla být herečkou, ale vlastně jsem přesně nevěděla, co to obnáší. Protože jsem se dobře umisťovala na recitačních soutěžích, chodila do různých dramaťáků nebo loutkového kroužku, zkusila jsem přijímačky na konzervatoř. Vyšlo to hned napoprvé. Jen mi na konzervatoři velmi chyběla matematika, fyzika nebo chemie, což byly předměty, které mě moc bavily.
Na studiích na dramatické konzervatoři v Praze, byli vašimi kantory Ladislav Frej, František Laurin nebo Libuše Havelková. Jak na tyto osobnosti s odstupem času vzpomínáte?
Ladislav Frej byl od prváku náš vedoucí ročníku a my jsme ho milovali. Měl autoritu a byl schopný učit nás řemeslu. Dodnes se k němu ráda hlásím nebo se na něj do divadla zajdu podívat. Libuška Havelková nás vedla až v pátém a šestém ročníku a díky ní jsme se naučili mluvit tak, že nás všechny bylo v hledišti opravdu slyšet. Vždycky se schovala do nějakého tmavého místa v hledišti a volala na nás: Neslyšíííím! Tenkrát jsme to nesnášeli, ale moc nám to pomohlo!
Po škole jste v roce 1998 nastoupila do angažmá Moravského divadla Olomouc, kde hrajete dodnes. Nelákala vás pražská scéna?
Chtěla jsem se po šesti letech studií v Praze vrátit na Moravu. Kdo z Moravy pochází, chápe to. Navíc v Olomouci tenkrát studoval kluk, se kterým jsem chodila, takže Olomouc pro mě byla po škole ta nejšťastnější volba.
Vladimíra Včelná – Dokonalá svatba. Foto Daniel Schulz
V Olomouci jste vytvořila na sedm desítek výrazných různorodých rolí. Hrajete v komediích (Sluha dvou pánů, Nedotknutelní, Revizor), dramatech (Boží mlýny, Dům Bernardy Alby), jako i muzikálech (Starci na chmelu, Donaha) nebo operetě (Mamzelle Nitouche). Jaké role ráda hrajete? Je vám bližší drama nebo komedie?
Baví mě ta různorodost. V Olomouci jsem si zahrála snad všechno. Role, ke kterým bych se v Praze asi nikdy nedostala. Jeden večer hraji jeptišku, druhý den kurtizánu. V jednu sezónu mi stejný kolega hrál otce, milence i zetě. Ráda se nechám obsadit proti svému typu, herce to vždycky posune dál.
V roce 1994 jste debutovala před kamerou v seriálu Prima sezóna. Od té doby jste se objevila před kamerou pouze sporadicky.
Před kameru jsem se opravdu moc nedostala. Vlastně ani nepřišla nějaká neodolatelná nabídka. Při studiích jsem měla to „štěstí“ skončit při castingu vždycky druhá. Ve sportu by to byl pěkný výsledek, ale v herectví je to vlastně smůla. A při divadelním provozu už moc času nezbývá. Nejsem schopná nabídnout produkci dost volných termínů, časově se to prostě nedá skloubit.
Za svou hereckou a rozhlasovou práci jste obdržela několik ocenění. Co to pro vás znamená? Je to radost, nebo spíše zodpovědnost?
Je to velká radost. Zodpovědnost cítím při každém představení, přebírání cen už tak náročné není.
Vladimíra Včelná – Sluha dvou pánů. Foto Jan Procházka
Často dabujete a dabing vám vynesl nominaci na Cenu Františka Filipovského. Čím vás dabing tak zaujal?
Dabing je druh herecké práce, kterou miluji. Jste schovaná za mikrofonem a všechno musíte dát jen do hlasu. Přitom nehrajete jenom za sebe, ale řídíte se hlavně hercem, jehož herecký výkon doplňujete. Nejlépe tak, aby nikoho ani nenapadlo, že to nemluví on sám. Je to taková dvouhra, kde se musíte přizpůsobit. Jsem moc ráda, že i po více než dvaceti letech, kdy nejsem v Praze, si na mě režiséři vzpomenou.
Zjistila jsem o vás, že ve volném čase hrajete karty, kulečník a působíte jako rozhodčí při závodech minikár. Proč právě tato vozítka?
Karty, kulečník, to mě vždycky bavilo, hrát si. Kamarádi chodili do hospody na pivo, já raději za zábavou. Minikáry byly spojené s mým prvním klukem. Jezdila jsem domů jen na víkendy a v tu dobu on jezdil na závody. Tak když jsem chtěla být s ním, musela jsem na závody minikár. A abych tam jen tak nepostávala, udělala jsem si zkoušky na rozhodčího. Minikáry jezdila skvělá parta lidí a dodnes mám mezi nimi dost přátel. Dnes už víkendy trávíme podle zálib dětí. Syn hraje házenou, jezdí na cyklistické závody, takže teď se spíše motáme kolem těchto sportů.
Komentáře k článku: Vladimíra Včelná: Baví mě různorodost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
