Divadelní noviny > Názory – Glosy
Ve jménu důvěry
Byl jsem pozván na představení francouzské hry Jméno, které se hrálo v mně dosud neznámém divadle Mana ve Vršovicích. Spustil jsem se do hlediště – je to sympatický divadelní prostor – a očekával jsem, co mi pajduláčci předvedou. Odpusťte mi, prosím, toto označení. Ten výraz jsem používal kdysi při své práci v rozhlase, abych se vyhnul tehdy vyžadovanému oslovení soudruzi.
Linda Rybová se pohybuje po jevišti, jako by to byl její domov. Postupně upoutává pozornost publika svou pravdivostí a prostotou, a přitom vůči němu působí nevšímavě. Foto Lenka Bláhová
Hned na začátku večera si mě herci získali. Začal jsem pečlivě sledovat představení a najednou jsem si uvědomil, jak mě účinkující přizvali do svého jevištního světa. Zbořili skleněnou stěnu mezi herci a diváky. Nepředváděli se s urputností, jak bývá zvykem, ale lehce a nenápadně hráli své role. Byli plně soustředěni na jevištní čas a na sebe navzájem. Po delší době jsem si uvědomil, že si v tomto souboru lidé navzájem věří.
Zažil jsem dobrodružství: večer mě přenesl do let studií a rázem přede mnou vyvstaly slavné postavy Karla Högera, Radovana Lukavského, Alfréda Radoka a jejich nároky na herectví. Uvědomil jsem si, že toto představení je živoucí důkaz kvality herectví – odkaz slavných osobností. Jak pravil Höger: Důležité je, co má herec v sobě. Nemůže hned na začátku divákovi všechno prozradit, musí si rozvážit, kdy sdělí divákovi to podstatné, jak bude postava gradovat. Postava Jany Janěkové působí zpočátku zcela bezvýznamně, aby na přesném místě vybouchla. Lukavský říkal: Nepředvádět se publiku, důležitá je prostota. Linda Rybová se pohybuje po jevišti, jako by to byl její domov, postupně upoutává divákovu pozornost právě tou pravdivostí, prostotou. Zpočátku se mě až dotýkala svou nevšímavostí vůči publiku. A v neposlední řadě mi přišla na mysl slova Alfréd Radoka (měl jsem tu čest mu jako asistent režie nosit kávu v MDP při zkoušení Zlodějky města Londýna a podruhé jako statista v ND na zkouškách Komika): Přemýšlejte, jak udržet napětí a hlavně udržet přesně pauzu. Nehrajte text, ale to, co se odehrává ve vás. Citlivě mi to dokazoval Petr Lněnička i Jan Dolanský. Důležitý je kontrast, temporytmus. Když se vám chce brečet, zkoumejte, jestli se nemůžete smát. Přesně to mi připomněl smích Romana Zacha v dramatické chvíli. Tento herec vás nechá nahlédnout do myšlení své figury. Místy se téměř vytratil a jen jeho prsty na hrudi prozrazovaly to obrovské napětí. A naposledy se mi v hlavě objevila slova režiséra Hilara: Vyskočte a chvíli tak zůstaňte. A přesně tak na mě působil výkon tohoto herce. Režisér Thomas Zielinski zkrátka dovedl herce ke skutečně znamenitým výkonům.
Režisér Thomas Zielinski dovedl herce ke skutečně znamenitým výkonům. (Jan Dolanský, Roman Zach a Petr Lněnička) Foto Lenka Bláhová
Nezapomeňte, prosím, v čem je síla vašeho souboru. Vy si vzájemně věříte. Alespoň touto cestou všem děkuji za výborný zážitek. Byl jsem ve Vašem divadle rád.
Divadlo Verze – Matthieu Delaporte a Alexandre de La Patellière: Jméno. Překlad: Jaromír Janeček, úprava a režie: Thomas Zielinski. Hrají: Jan Dolanský, Jana Janěková ml., Roman Zach, Linda Rybová a Petr Lněnička. Premiéra 25. 3. 2015 ve Vršovickém divadle MANA.
Autor článku je známý rozhlasový režisér – v Československém a později Českém rozhlase režíroval od roku 1949 několik stovek pořadů, především pohádek a pořadů pro děti. Medailonek naleznete na stránkách Českého rozhlasu.
Komentáře k článku: Ve jménu důvěry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
