Ve spárech Kultu (No. 4)

Svou přátelskou příchylnost k mnoha podobám pohybového divadla dal letošní Kult najevo kromě pohádek i dvojicí po sobě jdoucích večerů. V tom prvním si do posledního místa vyprodané Činoherní studio naplno vychutnalo fascinující comeback výjimečné tvůrčí synergie Miřenky Čechové a Radima Vizváryho v legendární, zámořským sukcesem ověnčené inscenaci Light in the Darkness, jež příznačně vnesla pozitivní světlo do poněkud pošmourného podzimního dne.

Light in the Darkness. Foto: archiv

Vtahující atmosféra, v níž barokní výrazové prvky ožívají s podobnou intenzitou, jako ve vrcholných dílech Petera Greenawaye a dalších nadšených milovníků epochy víry i umělecké opulence. Společná tvůrčí existence dvojice renomovaných performerů bere dech, zapomenut ovšem nesmí být ani nepopiratelný vklad Lucie Škandíkové a Petry Vlachynské (scéna a kostýmy), Martina Špetlíka a Jiřího Šmirka (Lighting design) a Matouše Hekely (hudba). Syntetické divadlo v intenzivní živočišné kráse. Radost!

Unikátní spojení dvojice zdánlivě neslučitelných světů pak přinesla čtvrteční inscenace pražského Cirku La Putyka Hey, Earth! uvedená v honosných prostorech Severočeského divadla. Ambiciózní projekt režiséra Thomase Steyaerta a jeho početného realizačního týmu se v rámci vyššího záměru dobrovolně zříká povrchních novocirkusových lákadel, a důraz klade na propracovanou významovou strukturu, jež si nekompromisně vyžaduje zvýšenou pozornost a enormní nároky klade rovněž na imaginaci zúčastněného publika. Dílčím problémem jinak koncentrované produkce je její poněkud únavný temporytmus. Ocenit ovšem nutno nejen kolektivní nadšení, ale i pohybovou brilanci pevně semknutého kolektivu, setrvalou odvahu La Putyky vydávat se mnohdy nečekanými směry, i dramaturgickou prozíravost Kultu. Skláním se a mávám!

Dokončení příště!