Ve správný čas na správném místě
Rozhovor s uměleckým šéfem Klicperova divadla Davidem Drábkem
Jak se cítíte v roli uměleckého šéfa Klicperovců?
Připadá mi, že to moc často opakuju, ale opravdu báječně. Je to pocit pobytu ve správném čase na správném místě. Mám možnost realizovat svoje představy o divadle, s nimiž jsem začínal v Olomouci, tam ovšem bylo k dispozici méně prostředků a organizačně jsme podléhali velkému divadlu. Pokoušeli jsme se o profesionální výkony v amatérských podmínkách. Kdežto tady člověk může ve své čtyřicítce, kdy myslím je už jeho poetika čitelná, svoje plány realizovat. Námluvy s tímto divadlem probíhaly několik roků, měl jsem mezitím v Praze rodinu, váhal jsem. Práce tu občerstvuje.
Jde do jisté míry o regionální divadlo, ale mezi ostatními regionálními je to přece jenom něco na způsob dvouhlavého telete. Samotného mě překvapilo, že když jsem nasadil svoje Ještěry a nesměle pomýšlel na Náměstí bratří Mašínů, neboť jsem se bál, že by mohlo být přeplácáno Drábkem, ředitel i dramaturgie řekli své rozhodné ano. Naopak působí na mě jako zjevení, když je managementem divadla na člověka naléháno, aby dělal dál vlastní autorské projekty. Nevyšlapané stezky jsou tady skutečným programem divadla.
Momentálně máte u Klicperů nasazené své tři hry, Sherlocka Holmese, Noc oživlých mrtvol, stále ještě Ještěry…
Mám, to tempo je velmi divoké, navíc budou mít premiéru Jedlíci čokolády. Je to pro mě záležitost osobní, niterná, ženský pandán k Akvabelám, tam byli tři kamarádi, tady jde o tři sestry. V pohádce z roku 2001 se dívky potřebují vymanit z vlivu rodičů a najít si po jejich smrti tři prince, to vše trochu v duchu Woodyho Allena či Pedra Almódovara.
Vaše šuplíky skrývají další texty?
Právě že ne, mám úplně vybrakované zásoby. Zůstává divoká hra z předloňska Unisex, jinak všechno, co jsem napsal, žije na jevištích. Psával jsem jednu hru do roka a slýchával: Jsi blázen, to nikdy nemůžeš udat. Leč při zdejším, poněkud dryáčnickém tempu je najednou všechno jinak. Potřebuji zvolnit, euforie z tohoto kreativního prostředí je ovšem veliká. V celkovém dramaturgickém plánu mají myslím velkou budoucnost Amores Klicperos – ostřejší kabarety, připravované pro jeviště v Besedě, takový druhý proud vedle klasičtějších inscenací pro hlavní scénu. Jako Blíženci mi tato dvoudomost vyhovuje. Sám jsem zvědav, dojde-li časem k nějakému přesycení, jak ze strany tvůrců a interpretů, tak ze strany diváků.
S jakými tituly počítá dramaturgie vedle autorské tvorby?
Rádi tu pracujeme s perlami světové prózy. Chystáme se na kultovního Londonova Tuláka po hvězdách, což je na jeviště velmi nesnadno převoditelné, Martin Františák pro nás bude psát hru o bratrech Čapcích… Ale dojde samozřejmě i na jistoty, Východní Čechy jsou písmácký kraj, pochází odsud velká koncentrace autorů. Autorů, kteří jsou místními diváky velmi vyhledáváni. Klasiky jsou pochopitelně Čapek, Havlíček, Klicpera. Kdykoliv je nasadíme, přísun diváků do divadla je značný. Takže se chystáme na Karla Poláčka, Ondřej Havelka nastuduje Bylo nás pět, což lze považovat za sázku na jistotu. I klasiku však chceme dělat nově a invenčně. Střední proud, jištění si zad, ovšem musíme produkovat také, snažíme se na to ovšem jít i tady jinak. Konkurence různých agentur je v tomto ohledu veliká. Z nových titulů je velký zájem o Světáky. Genius loci funguje neuvěřitelně, hodně se chodí na Čapkovu Věc Makropulos i na Havlíčkovy Petrolejové lampy. Co se dalšího Čapka týče, mysleli jsme na tituly Ze života hmyzu, Bílá nemoc, Válka s mloky, ale nakonec jsme se rozhodli pro již zmiňovaný velký příběh jejich života. Půjde o oba bratry i jejich sestru, taky o Olgu Scheinpflugovou a dospěje to až k jejich vypjatému, neradostnému konci.
Slyšel jsem něco o nových hostujících režisérech…
Jsem rád, že tu působí mladé režijní „pušky“, líbila se mi Františákem režírovaná Paní Urbanová, také Špinarova Maškaráda, teď nastudoval Honza Frič Mrzáka inishmaanského a v příští sezoně počítáme s Davidem Šiktancem. I spolupráce s těmito novými tvářemi našeho divadla pomáhá souboru nezkornatět, „nevyhořet“. Někteří herci jsou velmi vytížení, je potřeba povzbuzovat je účastí v experimentech, Petr Kolečko pro nás například speciálně napsal Klub autistů.
Ale působí tu i zralejší tvůrci…
Ano, v minulé sezoně tu pracovala Lída Engelová, nedotkne se jí doufám, že ji řadíme ke zralejším, Jirka Nekvasil, opakovaně Vláďa Morávek.
Vy sám režírujete vlastní texty, pomýšlíte také na to, že byste zkusil zinscenovat hru jiného autora?
Zatím pořád pracuji s vlastními, chystám Kouli, za niž nás chtěla žalovat Helena Fibingerová, pak se snad pustím i do jiných autorů.
Jak vám vyhovují prostory, v nichž se zdejší inscenace realizují?
Hlavní scéna přesně odpovídá tomu, že lze nastudovat kousky výpravné a zároveň komornější, Beseda má fantastického genia loci a je to výborný alternativní prostor, ve studiu V podkroví lze provozovat monodramata, autorská čtení, talkshaw… Vyčerpá-li se velký zájem o titul na hlavní scéně, lze ho ještě přesunout do Besedy, aby si tam zažil „svůj podzim“.
Nepřemýšleli jste někdy o inscenační fúzi se zdejším loutkovým divadlem Drak?
Byly tu takové úvahy, pan Krofta nabízel Královnu Dagmar, ale nevyladíme nejspíš společné biorytmy. Oni hodně jezdí, bylo by to svízelné. Ale chtěl bych dělat větší projekt, muzikál se spolutvůrci Ještěrů Darkem Králem a Tomášem Belkem, takzvaně v evropském stylu, s anglicky i česky tištěným libretem. A dovedl bych si představit spolupráci s brněnským Stanislavem Mošou, to by určitě mělo profesionální parametry.
Když jste na nový post dorazil, jevil se vám zdejší soubor kvalitní?
Bude to znít velmi kýčovitě, ale naprosto. Étos, disciplína a kreativita tohoto souboru jsou oprávněně vyhlášené. Vláďa Morávek odešel před sedmi lety a ani v proměnlivých, útlumových fázích zdejšího vývoje energie nevyprchala. K demoralizaci nedošlo. Dělá se tu s nasazením, pokorou a obětavě. Za tento soubor lze dát ruku do ohně.
Komentáře k článku: Ve správný čas na správném místě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
