Ve stanech i pod hvězdami (No. 6)
Trio klaunů, kteří vystupují pod názvem Squadra Sua (Roman Horák, Lukáš Houdek a Robert Janč), přibralo dva brněnské kolegy (Ondřej Klíč a Michal Chovanec) a společně s belgickým performerem a režisérem Josem Houbenem a českou režisérkou Veronikou Poldauf Riedelbauchovou vytvořili existenciální grotesku pod názvem Přecházení. Jako červená nit se celým bezmála 90-minutovým představením táhne naléhavá hamletovská myšlenka zda „být či nebýt“, a rozhodneme-li se být, pak tedy jak…
Squadra Sua a jejich Přecházení Foto František Ortmann
Představení začíná na prázdné scéně, v jejímž centru se na stříbrné karabince visící na pružince shora houpe nasvícené sako. Až nekonečně dlouho se v šeru kolem něj ve stále menších kruzích pohybuje ve slow motion člověk, po pár minutách se přidává další… a další… a další. Všichni šediví (důsledně, doslova od hlavy k patě). Vstupujeme do světa, který důvěrně známe a zároveň z něj máme nepříjemný pocit, že do něj nepatříme. Celá show je vystavěna na refrénovitě se opakujících pohybových motivech, sólových výstupech i interakci performerů, a rozmanitých pohybových variacích, připomínajících nejen konkrétní stylizované situace z módních mol, ale i každodenního života. Znáte ten pocit, že lidé kráčející za neznámým cílem, či bloudící zcela bezcílně, vytvářejí uniformovanou entitu, která se slévá v jednu šedivou masu… Temporytmus těchto variací se průběžně proměňuje, jednotlivé pohybové refrény se opakují, aby následně přešly v překvapivé individuální akce.
V představení jsou využívána i klišé manekýnů z módních přehlídek. Foto František Ortmann
Celé to připomíná jakousi permanentní jam session, v níž sem tam rozeznáváme konkrétní nástroje, prostřednictvím razantních sól. Ale zároveň jako bychom podléhali permanentnímu proudu, který nás chvílemi strhává, a chvílemi téměř dusí svou pomalostí či naopak hektickou, či chaotickou energií.
Přecházení: v rukou performerů ožívají kyblíky a tyče. Foto František Ortmann
Jednou z rekvizit jsou stříbřité kyblíky, které v rukou performerů mohou znamenat cokoli…. Foto František Ortmann
Motorem je Roman Horák, který se dopouští mnohdy značně extravagantních pohybových kreací, které v sobě mají jakousi vnitřní choreografii individuálního těla, ale zároveň energický komediální potenciál. Průběh představení se od prostého, až loutkovitého či strojového pohybu po vykrojeném čtyřúhelníku bílé scény, proměňuje s navlečením saka. Vzájemná interakce „strojových“ a „přirozených“ performerů přináší komické momenty, ale to vše je jen na rozehřátí. Následuje existenciální promenáda v sakách, jako přehlídka civilizačního rituálu, vrcholícího vysoce stylizovanou módní show, v níž performeři předvádějí důvěrně známá pohybová klišé modelů na catwalku. Jde o všem stále o „přecházení“, které vrcholí slovní voice-bandovou variací na známou hamletovskou větu. Když se zdá být téma sak vyčerpáno, přichází na řadu další rekvizita, totiž stříbřité kýble, které mohou znamenat ve fantazii performerů (a potažmo diváků) téměř cokoli. Zkušení performeři kombinují po celou dobu prvky klaunérie a akrobacie v různých podobách, sólové výstupy a vypracované pohybové gagy se skupinovými variacemi sofistikovaně vystavěných etud.
Dvoumetrové tyče slouží nejen jako rekvizity, ale také jako scénografické prvky. Foto František Ortmann
A postupně přibývá další rekvizita, cca 2,5 m dlouhé tyče, které jsou nejen rekvizitou pro akce performerů, ale zároveň dotvářejí scénografii kusu. Působivé je jejich zavěšení na karabinky visící nad hlavami performerů (dříve byly karabinky využity rovněž k visu samotných performerů za zadní část jejich sak). Klaunská podstata představení si jasně žádala i jistou interakci s diváky, nicméně výpady do hlediště nepůsobily příliš přesvědčivě, a v celkovém kontextu se zdály tak trochu navíc. Nicméně, celkový koncept inscenace, kde byla patrná i možnost drobných improvizací na téma, a vzájemné překvapování performerů, jasně ukazuje podstatu myšlenky. Je symbolem průběhu života, životních vzletů, pádů, pošetilostí, radostí i smutků. Neustále se vtírající existenciální otázka, zda být či nebýt, když víme, že nenávratně nastane okamžik, kdy „zbývá už jen ticho…“ , je výmluvným svědectvím o pochybnostech, které prožívá každý z nás.
///
Více o Letní Letné na i-DN:
…
Komentáře k článku: Ve stanech i pod hvězdami (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
