Ve víru dekadentních zákoutí moderního města
V dubnu letošního roku odstartuje ve Velké Británii Světový shakespearovský festival, který bude hostit desítky produkcí domácích i zahraničních souborů. Jelikož je pořádán u příležitosti blížících se Olympijských her, slibuje být svým rozsahem nevídaný. Již nyní však tituly z pera stratfordského rodáka plní mnohé programy londýnských divadelních scén. Dramaturgie Národního divadla nezůstala pozadu a do svého repertoáru zařadila Komedii omylů v novém nastudování Dominica Cooka. Kina Aero v Praze a Jitřenka v Semilech (!) přenášela ve čtvrtek 1. března představení v rámci projektu NT Live v živém vysílání.
Jeviště “okupuje” multikulturní populační směs národností různého sociálního zařazení. Snímek JOHAN PERSSON
Shakespearovo rané dílko inspirované Plautovou komedií Menéchmové nese rysy klasické římské frašky. Potud zůstalo Cookovo pojetí předloze věrné: záměna identit nešťastnou událostí odloučených dvojčat je zdrojem situační komiky, která v dravém tempu honiček a kopanců spěje ke zdárnému rozuzlení motanice nedorozumění a omylů a v opětovné sjednocení rodiny. Místo na starověké efeské tržiště jsou však postavy vrženy do víru dekadentních zákoutí moderního města, kterým by mohl být i Londýn.
Jeviště “okupuje” multikulturní populační směs národností různého sociálního zařazení, od pokoutního obchodníka ve sportovní soupravě a uhlazeného businessmana s vizitkou po ruce a kudlou v aktovce, po transsexuály, gaye a prostitutky v sadomasochistických kostýmech. Předěly mezi jednotlivými scénami překlenují hudební vstupy jižanské pouliční kapely, přestávku “ohlušují” rytmy černošského disca. Proč ne? Takto vykreslený městský kolorit docela dobře odráží motiv šílenství a chaosu v – tak trochu – halucinogenní zápletce. Problém však je, že těch efektních aktualizací bez zjevnějšího opodstatnění je v inscenaci až přespříliš.
Grace Thurgood (Courtesan), Claudie Blakley (Adriana, wife to Antipholus of Ephesus), Michelle Terry (Luciana, her sister). Snímek JOHAN PERSSON
Páteří Cookova nastudování je ohromující výprava Bunnyho Christie. Přestože mechanismus točny zabezpečuje po celou hru hbité, plynulé a překvapivě proměnlivé přechody mezi jednotlivými scénami, už první výstup zarazí přemrštěnou vnějškovou dramatičností: Odlehlý dvůr obehnaný kostrami neobývaných domů je svědkem výslechu syrakuského kupce zkorumpovaným vévodou a jeho gangem ostrých hochů. Efeský vévoda Iana Burfielda v dlouhém béžovém kabátě, jak vystřižený z famílie kmotrů, není rozhodně žádný útlocitný vladař svázaný příkazy zákona! Rozehrané flashbacky pak promění potemnělý obraz podsvětí v palubu lodi na rozbouřeném moři. Pravda, poněkud násilná pomyslná přestavba. Záchranářská četa spuštěná z helikoptéry na pomoc ztroskotané posádce ale iluzi příliš nepřidá…
Rámec gangsterky uvozuje téma nekalé kontroly nad finančními zdroji. Lakonicky by se to dalo shrnout do věty: Peníze vládnou nad životem a smrtí a chrání svého majitele před svěrací kazajkou. Úplatek je v tomto řádu nejprověřenější obchodní transakcí. Zavedené hodnoty a potažmo i vnější inscenační „pozlátko“ kriticky přehodnocuje až šťastné shledání všech rodinných příslušníků, kterému ovšem nechybí osten ironie. Pamela Nomvete, představitelka matky pohřešovaných dvojčat (v inscenaci místo klášterní abatyše patronka psychiatrické léčebny), káže s přímočarou naléhavostí o své ztrátě a její bolestná dikce jako by hledala viníka, zatímco manželka jejího syna Antifola uděluje muži políček za nevěru. Sentimentální happy-end ironicky završuje kouzelně nesmělá koketerie dvojice otroků, bratrů Dromiů.
Lehkovážně cizoloží s manželkou bratra a vzápětí rozkošnicky vyznává lásku její sestře (Lenny Henry jako Antifolus ze Syrakus). Snímek JOHAN PERSSON
Hereckým výkonům není co vytknout. Oba sluhové jsou zdánlivě zaměnitelní, ale výrazově přece jen odlišní. Když syrakuský Dromio (Lucian Msamati) předstupuje před svého pána s respektem a bázlivou pokorou, jeho kurážnější efeské dvojče (Daniel Poyser) se dovolává svých práv s útočnou asertivitou. Obdobně se nepřekrývají ani podobizny obou Antifolů. Jestliže statnému pánu z Efesu (Chris Jarman) diktuje chování horká hlava a vášnivý temperament, jeho syrakuský „odlitek“ (Lenny Henry) si dokáže záměnu identit s pobavením užít. Lehkovážně cizoloží s manželkou bratra (pokládá ho přece za svého chotě) a vzápětí rozkošnicky vyznává lásku její sestře. Obě tyto blonďaté paničky jsou ve své patrové vile zhýčkány luxusem. Neprovdaná Luciana (Michelle Terry) rozdává slepičí moudrost o manželství a Antifolova žena (Claudie Blakley) se zatím zalyká žárlivostí, která se na veřejnosti halí do vyzývavé úlisnosti. Přesto všechny charaktery vyvolávají v divákovi sympatie a až na pár lacinějších košilatých žertíků (které ostatně žánr vyžaduje) jsou i vznikající situace divadelně vkusné a vtipné.
Sdělnost Shakespearových veršů komplikuje černošský přízvuk bezmála všech hlavních interpretů. Když se zamyslím nad smyslem takového obsazení (černošských herců je na londýnských scénách obecně poskrovnu), napadá mě kromě přímočarých sociálních konotací jen snaha o bezpředmětné zcizení Shakespeara. Proč ne? Jak už ale bylo řečeno, Cookova jinak vtipná a nápaditá inscenace samoúčelným balastem, roubujícím na text novoty za každou cenu – a jedním z nich je i zmíněné obsazení, trochu trpí.
The Royal National Theatre (RNT) Londýn – William Shakespeare: The Comedy of Errors (Komedie omylů). Režie Dominic Cooke, výprava Bunny Christie, hudba: Gary Yershon. Premiéra 29. listopadu 2011 v RNT na scéně Olivier Theatre.
Ohlasy v britských médiích:
The Evening Standard, 30. 11. 2011
The Financial Times, 30. 11. 2011
The Guardian, 30. 11. 2011
The Stage, 30. 11. 2011
The Daily Telegraph, 30. 11. 2011
The Independent, 30. 11. 2011
The Daily Mail, 1. 12. 2011
The Observer, 4. 12. 2011
The Independent on Sunday, 4. 12. 2011
Snímek archiv RSC
DOMINIC COOKE
Narozen roku 1966 v Londýně, Dominic Cooke započal svou divadelní kariéru roku 1990 založením společnosti Pan Optic, která uváděla moderní verze klasických her. Roku 1995 začal pracovat pro Royal Court Theatre jako dramatik, o tři roky později získal funkci pomocného režiséra.
Roku 2003 Royal Court opustil a stal se pomocným režisérem při Royal Shakespeare Company. V RSC režíroval hru Arthura Millera Zkouška ohněm, za kterou získal roku 2007 ocenění Laurence Olivier Award za nejlepšího režiséra.
Roku 2006 se Dominic Cooke opět vrátil k divadlu Royal Court Theatre, tentokrát jako umělecký režisér. Z více než 100 her uvedených v Royal Court za dobu Cookova „kralování“ dosáhla největšího úspěchu hra Buze Butterwortha Jerusalem a Enron Lucy Prebbleové (obě hry se přesunuly na Brodway), roku 2010 sám Dominic Cooke režíroval komedii Bruce Norrise Clybourne Park, za kterou získal Evening Standart Award a Laurence Olivier Award za režii, hra také získala Evening Standard Award za nejlepší novou produkci a Critics‘ Circle Theatre Award.
Za dobu Cookova uměleckého vedení získalo Royal Court bezkonkurenční reputaci a zapsalo se do povědomí divadelního světa jako zřídlo inovativně vystavěných, provokativních nových dramat.
ARTISTIC BIOGRAPHY
Artistic Director of The Royal Court since 2007. He was Associate Director of The Royal Court 1999–2002, Associate Director of the RSC 2002–2006 and Assistant Director of the RSC 1992–1993.
For The Royal Court Theatre
Aunt Dan and Lemon and The Fever by Wallace Shawn; Seven Jewish Children by Caryl Churchill; Wig Out! by Tarell Alvin McCraney; Now or Later by Christopher Shinn; War and Peace and Fear and Misery by Mark Ravenhill; Rhinoceros by Eugene Ionesco; The Pain and The Itch by Bruce Norris; Other People by Christopher Shinn; Fireface by Marius von Mayenburg; Spinning into Butter by Rebecca Gilman; Redundant by Leo Butler; F***ing Games by Grae Cleugh; Plasticine by Vassily Sigarev; The People are Friendly by Michael Wynne; This is a Chair and Identical Twins by Caryl Churchill.
Other theatre includes
For the RSC: Arabian Nights (also Young Vic / UK and world tours / New Victory Theatre, New York); Pericles, The Winter’s Tale, As You Like It, Macbeth and Cymbeline by William Shakespeare; The Crucible by Arthur Miller; Postcards from America by David Adjmi and Brett Neveu; The Malcontent by John Marston. Also, By the Bog of Cats by Marina Carr (Wyndham’s); The Eccentricities of a Nightingale by Tennessee Williams (Gate / Dublin); The Weavers by Gerhart Hauptmann; Hunting Scenes From Lower Bavaria by Martin Sperr (both Gate); The Bullet by Joe Penhall (Donmar); Afore Night Come by David Rudkin; Entertaining Mr Sloane by Joe Orton (both Clwyd); The Importance of Being Earnest by Oscar Wilde (Atlantic Theatre Festival, Canada); My Mother Said I Never Should by Charlotte Keatley (Oxford Stage Co./Young Vic); Kiss of the Spider Woman by Manuel Puig (Bolton Octagon); Of Mice and Men adapted from John Steinbeck’s novel, (Nottingham Playhouse); Autogeddon by Heathcote Williams (Assembly Rooms).
Opera includes
The Magic Flute by Wolfgang Amadeus Mozart (WNO); I Capuleti E I Montecchi by Vincenzo Bellini; La Bohème by Giacomo Puccini (both Grange Park Opera).
Awards
2007 Laurence Olivier awards for Best Director and Best Revival for The Crucible; 2000 TMA award for Arabian Nights; 1991 Fringe First award for Autogeddon.
Komentáře k článku: Ve víru dekadentních zákoutí moderního města
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
