Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Ve víru Ost-ra-varu (No. 1)
S finišem měsíce listopadu se moravskoslezská metropole opět stává epicentrem pestrých vzruchů, neboť 26. ročník bilanční přehlídky ostravských činoherních divadel tradičně láká početné zástupy pošetilých uctívačů a kněžek Thálie múzy, připravených k ochutnávání jevištních specifik razovitého regionu. Hojně je zastoupeno studentstvo, s dominantními publicistkami samozřejmě dorazili i mnozí publicisté, nechybí reprezentace domácí i mezinárodní teatrologie a na práci svých kolegů dorazili popatřit kolegové a kolegyně z řad dramaturgů, režisérů či nejrůznějších uměleckých admiralit. Divoké hody jsou tu!
Historka o sv. Magdě. Foto: archiv divadla
První výkop letošní edice, v níž se po decentní přestávce opět ke slovu dostanou i rozborové semináře, si na starost vzala Komorní scéna Aréna. Ostravským režijním debutem Tomáše Loužného, jenž adaptuje hru německé autorky Johanny Kaptein Historka o sv. Magdě, místní dramaturgie odvážně proniká na dosud nepříliš probádané území postdramatických vod, a novou disciplínu si podmaňuje pomalu a obezřetně. Podvratně poetická inscenace je pro talenty zúčastněných žen vítanou výzvou i přátelským darem. Projekt, enormně náročný na vzájemnou kolektivní napojenost okamžitě trestá sebemenší zaváhání či nepozornost, s počtem narůstajících repríz je však jasně patrná sílící suverenita pětičlenného kolektivu. Do tradičního hájemství scénického machismu se tímto konečně vloudil důležitý feministický apel, jenž zostřuje emoce a pročišťuje vzduch. Pro Arénu, dobrý trip. Je třeba jej prohlubovat!
Finále prvního festivalového dne nás zavedlo do Divadla Antonína Dvořáka, na reprízu inscenace hry Neila Simona Ztraceni v Yonkers, která je zde uváděna v české premiéře. Labutí píseň Janusze Klimszy, jenž se tímto po mnoha letech loučí s pozicí kmenového režiséra činohry Národního divadla moravskoslezského, má bohužel podobu křečovitě přepáleného rodinného panoptika, z něhož byly neústrojnými adaptačními zásahy i poměrně radikálními textovými redukcemi vyextrahovány osobité esenciální ingredience Simonovy dramatiky, včetně židovského humoru. V rámci této takřka pelíškovské selanky se mimo jiné sentimentálně relativizuje domácí teror. Citelně absentuje vzájemný dialog mezi režií a dramaturgií i přesvědčivá argumentace výběru textu, jehož rezonance je v našem kulturním kontextu, i dané podobě značně problematická.
Ústřední hrdinové, které si s evidentní energickou investicí podmaňují třicátníci Vít Roleček a Robert Finta, jsou navíc svévolně interpretováni jako nesvéprávné, únavně hýkající děti, a nikoli pozvolna dospívající mladí muži, zmítaní střídavě smutkem i hormony. Stereotypní kalendářovou unylost naštěstí projasňují dva mimořádné herecké výkony – Kamila Janovičová dokázala i přes nešťastnu stylizaci postavy tety Belly do infantilně ztřeštěného zrzavého pometla přesvědčivě definovat přirozenou lidskou vehemenci k překonávání vlastních handycapů, a dechberoucí Alena Sasínová-Polarzcyk coby Babička na jeviště vnáší věcnost, artikulační suverenitu a s pekelnou přesností servírovaný nadhled. Grandiózní sbohem se sice nekoná, ale díky oběma dámám ani propadák. Tvůrčí ambice však nepochybně mířily mnohem víš. Snad tedy příště!
///
Pokračování záhy!
Komentáře k článku: Ve víru Ost-ra-varu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
