Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Ve víru Ost-ra-varu (No. 2)
Můj ostravarní druhý den se se započal nejinak než pěkně zostra, a sice komorní inscenací Pravda činohry Národního divadla Moravskoslezského. Oblíbenec mnoha českých jevišť, francouzský dramatik Florian Zeller, opět na své diváky promluvil slovy jednoho ze svých dvorních překladatelů Michala Zahálky.
Apartní vztahová hříčka se stala vítanou příležitostí pro čtveřici mladých aktérů, kteří se energicky zmocňují charakterů zhruba o dekádu starších. Evidentní věková disproporce, která se mimo jiné projevuje i místy poměrně archaickým jazykem, více sedla Kamile Janovičové (Alice) a Vojtěchu Johaníkovi (Paul), kteří vykazovali přesnější cit pro míru odstupu i komediální timing. Naopak Aneta Kaluža Klimešová se coby mondénní pedagožka Laurence opakovaně propadala do přehrávací crazy křeče, jež nesluší prostoru ani zvolenému žánru a Martin Dědoch sice svého patologického lháře Michela obdařil značnou dávku testosteronu i čerstvě postchlapeckého charismatu, v hektické gradaci veletoče dějových zvratů postupně ztrácel koncentraci i hereckou sebejistotu. Režie Vojtěcha Štěpánka tentokrát inklinuje k překotnému temporytmu, jenž se negativně podepisuje na často povšechném aranžmá jednotlivých scén, chřadnoucí gradaci i zploštění ústřední postavy ze sugestivního pletichářského monstra, jenž je v jádru současným pragmatickým nástupcem Moliérova Dona Juana vyzývajícím na souboj nikoli Boha, ale dnešní středostavovskou morálku, na běžného řadového obšourníčka. Zbytečné plýtvání oduševnělé dramatiky páně Zellerovy na konvenční žánrové kejkle.
Děti slunce. Foto: archiv divadla
Komorní scéna Aréna vzápětí potvrdila, že Historka o sv. Magdě byla jen letmým vykročením ze zaběhnutých stereotypů. Inscenace Gorkého Dětí slunce v režii a scénografii André Hübner-Ochodla a překladu a dramaturgii Tomáše Vůjtka opět dokazuje, že zdejší umělecké vedení se dlouhodobě nedokáže vymanit z úmorné tvůrčí nemohoucnosti. Nepochybné aktuální přesahy klasického, v našich končinách z logických důvodů nepříliš frekventovaného dramatického textu, se zde úzkostně krčí pod křečovitě barevným balastem nahodilých, rádoby efektních obrazů, typickým to znakem Ochodlovy umělecké tvorby. Brutálně znevažovány jsou i tradiční devizy mnohokrát oceněného kolektivu. Původně komplexní charaktery jsou ponižovány na unyle hyperbolizované tragigroteskní typy, prostor ovládá spoléhání na ohrané vzorce a víru, že herec se zachrání sám. Je obludně ostudné plýtvat talentem a energií Vladislava Georgieva na senilní, původně ženskou postavu sluhy Antonova a další elitní hráče typu Marka Cisovského (Protasov), Vojtěcha Lipiny (Jegor) či Josefa Kaluži (Važin) flákačsky vytěžovat do jednorozměrných figur fanatiků, násilníků, a nešikovných svůdníků. Zatímco Renata Klemensová sice díky svým zkušenostem s přehledem ustojí patetickou altruistickou heroinu Jelenu Nikolajevnu, stejně jako Tereza Cisovská (Melanie) další z nekonečné série náruživých samic, jejich skutečný potenciál však dlouhodobě leží ladem. Na Annu Čonkovou (Líza) a Vlastimila Burdu (Čepurnoj) pak má tento (ne)přístup přímo devastující vliv. Prostředí, jež o své zaměstnance náležitě nepečuje a preferuje rutinu na úkor profesního růstu, je nezdravé a čpí vyhořením. Zachraň se, kdo můžeš!
Protože vynikající inscenaci Divadla Petra Bezruče Střípky ženy jsem se již obsáhle věnoval zde, můžeme směle nakročit ke čtvrtečnímu večeru. Jak známo, činohra Národního divadla Moravskoslezského si s Williamem Shakespearem dlouhodobě příliš nerozumí, a nic na tom bohužel nezmění ani Richard III. v režii Ivana Krejčího. Ten má v Divadle Jiřího Myrona zprvu triviální podobu negativu třídveřové frašky (scéna Martin Šimek, realizace: Milan David), jež v druhé polovině přece jen dostane velkorysejších změn, které scénický prostor otevřou a dodají mu pompu. Kostýmy Marty Roszkopfové připomenou intrikánské rádce se Zemanovy Šíleně smutné princezny a stylizované pokrývky hlavy zase Cpinovy koruny z Františákova Macbetha (Divadlo Petra Bezruče, 2007-2008). Nežádoucí eklekticismus se důrazně propsal i do režie, jež nedokáže sjednotit herecké styly četných hostů s místními činoherními esy. Titulní antihrdina v podání Petra Panzenergera pak na sebe bere podobu okoukaného brakového podloudníka jak z vrcholné éry německého expresionismu, jemuž víc sluší vykulená němohra než verše. Své nesporné dispozice pro charakterní role naopak i na menší ploše jasně prokázaly graciézní i sošná Sára Erlebachová jako lady Anna a Petra Kocmanová coby šarmantní královna Alžběta. Tragédie podobná loňskému Polákově MLSu se sice nekoná, Shakespearovský úhor v divadle Jiřího Myrona však i nadále trvá.
///
Pokračování příště!
Komentáře k článku: Ve víru Ost-ra-varu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
