Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Ve víru Ost-ra-varu (No. 3)
Druhou polovinu festivalu jsem rázně načal ranní návštěvou inscenace Nejhorší věc na světě, jíž se po několika letech absence do programu vrátilo Divadlo loutek. Text rumunské dramatičky Elise Wilk je hořko-něžnou sídlištní coming of age odyseou za přijetím vlastní jinakosti. Eklektická režie Terezy Agelové sice sází na mnohokrát viděné scénické postupy a poněkud unavené ilustrativní aranžmá předvídatelného příběhu, zato však velmi dobře vytěžuje tvůrčí potenciál zúčastněných herců. Výtečně spolupracující ústřední trio si empaticky pohrává s ošemetnými motivy a přesně vyvažuje psychologický ponor s nadhledem, lehce problematické jsou jen neuměle interpretované rapové pasáže, jež působí jako zbytečně vlezlá, formálně nevýbojná úlitba cílové divácké skupině. Divadlo loutek se s novým uměleckým vedením sebevědomě hlásí o slovo i pozornost nejen náctiletého publika, ale i odborné veřejnosti, a neexistuje důvod, proč by nemělo být vyslyšeno. Na shledanou příště, snad už zase v hlavním setu!
Nejhorší věc na světě, Divadlo loutek. Foto: archiv divadla
Divadlo Petra Bezruče poté jednoznačně prokázalo, že se nebojí rizika, náročných výzev ani překvapivých jmen. První české uvedení oceňovaného dramatu řeckého autora Janise Mavritsakise Slepá skvrna bylo svěřeno mladé režisérce Kláře Vosecké, nedávné absolventce pražské DAMU. Její ostravský debut bohužel v několika zásadních ohledech vykazuje identické problémy jako její předchozí inscenace Krajina se sklady ústeckého Činoherního studia. Skvěle disponovaný soubor, do nějž bez problémů zapadly čerstvé posily Naďa Melková a Hynek Tajovský oddaně slouží odcizeně sterilnímu sledu nulově gradujících scén, v nichž namísto zamýšleného obnažování neuralgických bodů současného světa sveřepě dominuje monotónní proud předvídatelných situací, letargicky nahozených vztahů a povědomých vět. Atmosférické videoprojekce Artema Bakhmutina se sice otrocky dovolávají sounáležitosti s vizuální poetikou Davida Lynche, na rozdíl od klíčových děl amerického solitéra zoufale postrádají sebevědomé rozkročení mezi mystériem a jeho podvratnou groteskní autodestrukcí. Magdaléna Holcová s Kateřinou Krejčí si nicméně připisují další pozoruhodné herecké výkony, a Bezručům i přes toto momentální zaškobrtnutí i nadále třímají zástavu vzácně progresivní scény. Hlavně neztrácet odvahu!
Slepá skvrna. Foto: archiv divadla
Dokud se Komorní scéna Aréna hlásila k ideovému odkazu pražského Činoherního klubu prostřednictvím nastoleného uměleckého stylu, dalo se to respektovat, nad permanentním nelítostným brakováním jeho, byť často kvalitní, dramaturgie však přivírat oči nelze. Kdysi halasně oceňované ostravské divadlo totiž zbytečně přichází o vlastní osobitost, a postupně se deformuje do nepovedené retro frančízy legendárního pražského centra komorní činohry. Mimochodem hned tři dramata, jež v nedávné době Aréna uvedla či aktuálně k uvedení připravuje, si svojí českou premiéru odbyla právě zde. Kromě Mayenburgova Ošklivce (premiéra 19. 10. 2024) a Rezina Boha masakru (premiéra 18. 1. 2025), je to i případ Gagarinovy ulice Gregoryho Burka (premiéra. 15. 6. 2024). Zkušební proces inscenace uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího byl intenzivně poznamenán mj. několika průběžnými změnami v obsazení, šanci tak ve finále dostali mladší členové souboru. Nedůsledné nakládání s věkovou disproporcí herců a postav, a nedostatečné dramaturgické rozkrytí nejen jejich motivací, ale i řady důležitých reálií jsou spouštěcími mechanismy scénické katastrofy. Inscenátoři dobrovolně rezignovali na hledání paralel mezi základní dramatickou situací téměř čtvrt století staré hry a současností a publiku předkládají unylou céčkovou variaci na klaustrofobní pseudopolitický thriller, jež postrádá napětí i (sebe)ironický břit. Zbývá jen rádoby drsná maskulinní mordýřská historka o jednom zbytečném masakru, jež arénní mužské omladině, režisérovi i dramaturgovi Tomáši Vůjtkovi vystavuje nepěknou vizitku, a přináší neklamný důkaz o souboru zoufale se zmítajícím v dlouhodobé tvůrčí křeči. Smutný případ…
Gagarinova ulice. Foto: archiv divadla
Hlavní páteční program byl završen v Divadle Antonína Dvořáka, Eurípidovou Médeou v režii Jakuba Šmída. Tu na přímou objednávku NDM nově přebásnili Petr Borkovec a Matyáš Havrda, kteří jsou stejným způsobem podepsáni pod kriticky opěvovanými Fričovými Bakchantkami činohry Národního divadla. Exkluzivně vypravená inscenace, nad jejíž podobou se kreativně sešli Petr Vítek (scénografie) a Martin Chocholoušek (kostýmy), se z hlediska vizuálu podobně jako Slepá skvrna přičinlivě lísá k filmovým vzorům, z nichž kromě obligátního Lynche vyznává zejména aranžmá kingovského hotelu Overlook z Kubrickovy adaptace The Shining, jehož okatá parafráze se stává ústředním dějištěm proslulé tragédie. Pod zdánlivě excesivním obalem je však pečlivě ukryto veskrze konzervativní srdce, jež se nikterak nezpronevěřuje tradičnímu černobílému čtení. Titulní úlohu pevně třímá od začátku do konce vehementně rozlícená Petra Kocmanová, která tímto jednoznačně deklaruje svůj nezměrný potenciál pro seriózní dramatické úlohy. Komplexně vystavěnou hlavní figuru o důvěryhodnost připravuje jen a pouze stereotypní slabošská interpretace Iásona (Robert Finta), jež rozkacenou heroinu zpětně demaskuje jako potřeštěnou naturální naivku, jež zhůvěřile podlehla trapným svodům podřadného floutka. Aby bylo jasno: tato ostravská antika se svojí apartní formou i hereckým nasazením konečně blíží velkoměstským činoherním standardům pro konec roku 2024, z hlediska obsahu však svému literárnímu předobrazu zůstává ledacos dlužna. Například čerstvý, překvapivý, a minulostí nezatížený pohled. Přeji hodně odvahy k příštímu překračování vlastních hranic. Nakročeno už je!
///
Pokračování příště!
///
Předchozí reportáže z cyklu:
Komentáře k článku: Ve víru Ost-ra-varu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
