Věčné téma polské identity (No. 1)
Přes vyčerpávající spory našich severních sousedů o dotace divadel a hlavně v posledním období týkající se také bezohledného odvolávání či výměny uměleckých ředitelů /dobře to známe i na našem dvorku/ se snaží polské divadlo tvůrčím způsobem nově dívat na dvě základní témata, tzv. polskou identitu a vztah Poláků k židovské komunitě. Pokusil jsem se ve svém letním příspěvku ze svého loňského putování Polskem najít společného jmenovatele u zhlédnutých inscenací závažných polských scén, které se daného prvního tématu více či méně dotýkají.
Mrożek se vrací
Hraje se Mrożkowo Tango na druhé scéně krakovského Divadla Bagatela. Autor hru napsal v roce 1964, když už pobýval v emigraci v Itálii. Hra bývá označovaná jako groteska vytvořená na principech absurdního divadla, které v té době bylo na vrcholu zájmu umělecké veřejnosti. Hra se poměrně často v Polsku hraje, viděl jsem už pár dobrých inscenací. Na našich jevištíchjejí frekvence není příliš vysoká, ale hrála se /Dejvické divadlo, Komorní scéna Aréna, Divadlo bez zábradlí, MD Most/.
Režii zdejšího představení měl relativně málo známý Piotr Waligórski, který asistoval v minulosti Krystianovi Lupovi, ale také něco už samostatně vytvořil na alternativní scéně divadla Nowa Łaźnia v Nové Huti. Teatr Bagatela je známý různou úrovní svých inscenací, na repertoáru dost převažuje komerce a bulvár, ale objevují se v poslední době i inscenace, které jsou prezentovány na mezinárodních přehlídkách.
Dvorní scénografka divadla Joanna Schoen vytvořila téměř realistickou scénu. Vlevo obyvací pokoj či ložnice babičky, kde dost kraluje neforemná babička Eugenia /Alicja Kobielska/ a její stále v nedbalkách se pohybující bratr Eugeniusz /Paweł Sanakiewicz/, ten s typickým histrionským chováním předválečného playboe. V pozadí scény dvéře snad do koupelny, kam se postavy uchylují, a kde provádí své umělecké hudební kreace Stomil. Uprostřed obývák, zde posedává návštěva z venkova (teta, strýc a jejich syn). Postavy jsou němé, režisér je přidal k mnohomluvným Mrożkovým postavám jako jakési zrcadlo rodinného dění, jehož jsou svědky. Spolu s nimi je v pokoji Artur /Wojciech Leonowicz/, který se nekoncentrovaně učí anatomii. Vpravo se nachází ložnice, kde se postavy doslova válí v posteli, hlavně „umělec“ Stomil /Dariusz Starczewski/. Stále v pyžamu a s rozhalenou hrudí. Bytem se courá a jako šelma našlapuje Edek /Sebastian Oberc; skvělý výkon/. Občas si něco prohlédne, občas němě pozoruje pohyb v měšťácké rodině, která je evidentně zdegenerovaná, zcela vyprázdněná. Je to takový na první pohled i docela milý muž, skoro ještě mladík.
Vpravo se nachází ložnice, kde se postavy doslova válí v posteli, hlavně „umělec“ Stomil /Dariusz Starczewski/. Stále v pyžamu a s rozhalenou hrudí. FOTO archiv
Jako velký invenční vklad režiséra bych viděl počáteční němohru, která zhruba asi v 15 minutách uvedla situaci v domě sice beze slov, ale tak komunikačně jasně. Proud slov se rozvíjí postupně nejdříve od jednotlivých slov přes krátké věty až k normálnímu textu. Waligórski právě touto počáteční scénou a přidáním postav příbuzných chtěl demonstrovat, jak sám uvedl v rozhovoru, že hra je na dnešní poměry „umluvená“. Vůbec sklon k psychologizaci je u režiséra patrný, např. na videu na internetových stránkách divadla hovoří postavy hry o /už mrtvém/ Arturovi a snaží se jej pochopit právě psychologicky, přičemž jejich hovor imituje normální až dokumentaristický charakter výpovědí.
Byť je hra jistě žánrově absurdní groteskou a bezesporu pod vlivem této poetiky /Ionesco, Beckett/, přesto je zde možné vysledovat motivy z klasických textů, především z Tartuffa. Babička je primitivem Edkem nadšená. Je to vetřelec a není jasné, co má co v té rodině pohledávat. Spí s Eleonorou /Alina Kamińska/, matkou Artura, nezdařilého studenta, takže se zde objevuje zase jakýsi motiv z Hamleta. Mladík se totiž verbálně bouří proti rodině, jejímu způsobu života a morálce. Jeho vlažná a hysterická vzpoura (včetně urychleného sňatku s hloupou Alou) je ztrestána Edkem, novým vládcem v rodině. Tady je možné vysledovat ozvěny Čechovova Višňového sadu. Nastal čas Edků-Lopachinů. A s Edkem na závěr vesele tančí tango Eugeniusz, pravý představitel starých časů a způsobů, nechává se vést jako ten, který se první přizpůsobí.
Nastal čas Edků-Lopachinů. FOTO archiv
V Polsku se stále v kruzích inteligence diskutuje na téma tak zvané „polskosti“, tedy jinými slovy polské identity. Inteligence se považovala a stále považuje za potomky šlechty, která udržela národní charakter i za časů národní nesvobody v době tzv. záborů /120 let/, ale také v období komunistického režimu. Mrożek už v raných šedesátých letech však viděl situaci jinak. Pracoval s protikladem známého rčení pan a cham /pán a hulvát/ a uvědomoval si, že společenský avans těch hulvátů zmenšil klasickou roli vyprázdněné inteligence a tzv. polské identity. Právě ti potomci hulvátů dnes vládnou.
V Polsku se v minulém století jen slabě vytvořila střední třída, vedle níž existovala úzká vrstva inteligence a velká skupina prostého, často alkoholem silně „rozpitého“ lidu. To se potvrzuje i v dnešní době, takže téměř padesát let staré Tango se jeví v Polsku jako stále aktuální. Inscenace, která nijak výrazně nepodtrhuje aktualizaci, je obsahově stále živá, což je myslím právě příklad této krakovské inscenace. Právě téma posunutého chápání polské identity se v současném Polsku dostává do popředí. Ukazuje se, že dramatik vystihl a do jisté míry ve svých pohledech a názorem na polskou identitu i předběhl dnešní dobu.
Sławomir Mrożek: Tango. Reżyseria i opracowanie muzyczne Piotr Waligórski, scenografia Joanna Schoen. Teatr Bagatela Kraków. Premiera 4. lutego 2011.
/Pokračování 16. 8./
Komentáře k článku: Věčné téma polské identity (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
